V MÍZE JARA.

František Kvapil

V MÍZE JARA.
Do trávy zlatý paprsk sedl, on za ruku si jaro vedl a každé řekl ratolesti: teď do snů již a štěstí! Ve vrkoč jilmů zelenavý hned poupat nasel závoj plavý, a sotva dychl, šeptlo mlází, že na mech perly sází. Pak vzlétl habrů na koruny jak boží lásky úsměv slunný a nežli kdo se nadál, višní se kadeř stříbrem pyšní. Jen bujným šlehl k břehu okem a zachvělo to nad potokem, duhových jepic pestrou směsí on píseň našel kdesi. Dva žluté krčky, skryté zpola, hle, z hnízda pěnkav k sobě volá, cos zašumí o máji zlatém a v doubí znikne chvatem. Rci, drahá, jaké asi dříme v něm kouzlo? Pojď, ať uvidíme, zdaž tolik je v něm snů a květů, co blaha na tvém retu! 21