SEMIRAMIS.

SEMIRAMIS.
Ty„Ty paní Východu, svět moci tvé se klaní, Ind k prachu skloněný i zasmušilý Méd, i chlubný Chaldejčík, i Řek, jenž moře plání se plíží jako pes – tys všeho světa paní a každý otrok tvůj a tvého stínu sled. Tvůj trůn jest Babylon, kde tvoji líc je zříti, od Gangu svatých vod až tam, kde proudí Nil, tvé slávy velikost jak paprsk slunce svítí, tvůj pokyn jediný vlá smrt i dává žití a půda zastená, kam kůň tvůj stopu vryl. Tys paní národů, kam země obor sahá, ty budíš žalů stesk i úsměv kouzlíš v líc, sto perských otrokyň zní chválou tvého blaha, když městem na tigru ty jezdíš polonahá, při zlatém poháru čest bohů hlásajíc. Ty jsi též sama bůh – hle, Baalovi ti kněží v dech vonný kadidlo a myrrhu pálí již, před tebou ve prachu jich šedé hlavy leží, tvé přání, každý vzdech tisíce očí střeží a splnit pospíchá síň paláce i chýž. Nad tebe šťastnějším kdož smělý zvát se může? Země i ocean ti dal své poklady, jas perel objímá tvé atlasové lůže, při písni slavíků kde syrské kvetou růže a věčnou láskou tvé kde šumí zahrady! 45 Tvé slávě, moci tvé nic v světě nerovná se, ty sama k nebi čníš jak sněžná čela skal!...“ Tak chválou otroků se ozval hlahol zase – leč kněžna neslyší, zrak matný, bloudí v žase – – stín Ninův krvavý tam podle trůnu stál! 46