ZIMNÍ EKLOGA.

ZIMNÍ EKLOGA.
Na okna mráz květy vdech, les i mech jako z mlhy k nám se dívá a mně upomínka živá v blahých snech zatřpytla se, z dáli kývá. Má tak známou, sladkou líc: za tisíc bych jíji nedal celých světů. – Tys mi: „V háji, hle, co květů, kde jich víc? Pojďme bloudit!“ řekla v letu. Jezero spí v šeru jiv. – Z mraků, sniv žlutý srp nás luny vítá; dál a dál tvůj šat se kmitá, jej on dřív do stříbrných křídel chytá. Jak náš lesem zvoní smích! Slavík ztich, který pěl a jásal v šeři – štěstí na každém plá keři, v středu jich rádo se tak lásce věří! 26 Praská, šumí každá snět, pučí v květ! Větřík, jenž nám květy shýbá, v luznou báj nás ukolíbá a můj ret hvězdy do tvých očí vlíbá. Zdaž tě náhle pojal strach? Hle, teď nach zlatí líc tvou, která vzplálavzplála, a tvá bílá ručka malá jako v snách hrdlo moje obepjala. Ztiš se, dítě – k prosbám tvým staňme! dím. V soumrak luny zář se snoubí – pojď, nám kyne lesní loubí, leč můj rým v jeho nezradí nás hloubi. Lásky máj mne sníti nech na ústech! Ze skal se k nám Eros dívá – a mně upomínka živá jako v snech zatřpytla se, z dáli kývá. Na okna mráz květy vdech, les i mech. 27