SLOKY.

František Kvapil

SLOKY.
Když lesy šumí chorál svatý, pojď naslouchat, jak pod akáty zní sladkou písní každá snět! Tam v stínu bříz a ve tmě sosen mech nejhebčí nás vítá zrosen a kol jen vůně, třpyt a květ. Co chceš mít ještě víc? Hle, v stříbro pěn dav padl holubic! Tak objatým – jak motýl bílý se každé poupě ke rtům schýlí, kde zvoní šerem drozdů smích. Viz, paprsk slunce větvic houští jak zlatá nit se k jívám spouští a tvoří žhavé kruhy v nich. Zde však již noc a šeř – jen světluška ti sedla na kadeř. Ať její svit, jenž luznou sítí hvězd zahořel, nám v cestu svítí, jež chce jen lásku, zná jen ples! Tak srny bloudí s hnědým okem tmou olší z jitra nad potokem, kde zpívá kos a pučí vřes. Co chceš mít ještě víc? Pojď v náruč mou, má duše jde ti vstříc! 29