VYHLÍDKA V LEDNU.

František Kvapil

VYHLÍDKA V LEDNU.
Dvě řady platanů, jak živý svědek zmaru, v dál, holé, bez listí se táhnou po boulevardu. Svit jitra, na dlažbu když nasel sníh a jíní, již římsy pozlatil, jež velký arkýř stíní. Vše rychle oživlo. Řve kramář, na vozíku artičoků snop a ryby, košík fíků. Hle, vrátný zjevil se. Jsa opřen na koštěti, sny svoje vykládá a vynáší ven smetí. V podstřeší odtáhla kdes ručka portieru a z kupy kadeří dvě oči kmitly v šeru. Leč uskočily zpět – kdos zakašlal a chvíli pak tence slyšet smích dvou rtíků rozpustilý. Kol hrčí povozy, tam drožkář kleje mrazy, tlum v bluzách dělníků s ním do kavárny vchází. Zbyl venku kramář sám. Mne víčka rozespalý a znova zpívavě své kupcům zboží chválí. Roj vrabců snesl se kol něho. Bosý, v křiku: Le Siècle! Gil Blas!“ kluk běží po chodníku. Teď padá mha a vše zas kryje povlak bílý – výš nad něj černý sloup jen trčí od Bastilly. [73]