POD SOCHOU VOLTAIROVOU OD HOUDONA.

POD SOCHOU VOLTAIROVOU OD HOUDONA.
Hle, maska století! – Smích jízlivý a chladný jí zkřivil ret v půl k žertu a v půl k zlobě, – a zkameněl. Jím přízrak mdloby žádný se nepřehnal – dřív ztuhl. A teď v hrobě, v klín zavřen žuly, hrdý, ještě stáčí do prsou našich hrot své mrazné pýchy, slabostem našim směje se i pláči... Co byl mu svět, tak prázdný a tak lichý! Vždy bez lítosti škrabošku mu strhl, dým rozbil illusí, snů zerval zlato, květ rozšlapal. – Když v propasť světlo vrhl, noc ozářil, jen řekl: Hle, jsi bláto! Sám nejhloub do studny vnik lidské hrudi, by neřesť vyvážil, jež v ní se skryla. On ptal se popelnic: Kdy zář se zbudí? a červa tázal se: Kdy vzkypí síla? Kdy člověk, bídný prach, svou hlavu zvedne a k hvězdám promluví: Kam vaše dráha? kde věků cíl, kde osa chvíle jedné? Proč marna práce, vzdor, proč mrak jen sahá kol člověka, jenž v tmách? – Leč k odpovědi zvuk vlastních zbyl mu slov. Nach rudý králů pak zřel i zločin, který na něm sedí. Zřel vojska a zřel lid, jenž kvílí v žalu, pověry bahnem brodě se a laje. Zřel přepych nevěstky, hůl žebrákovu, a z duší všech rval dávné sny a báje, rval žezla, koruny i kříže rovů! Jak hračku lámal v gigantově ruce spukřelé formy, hesla zašlých věků, 91 jich tužby, zápasy. – Když v divé muce svých bludů mřely – mluvil o člověku. On k síle vlastní ukázal a v sebe a hněvu boha strhl s jeho nebe. I volal: Lidstvo, pokání čiň lásky, buď soucitem, buď světlem! Strhni masky! Leč volal marně. – Temno, hlucho všade a mrtvý klid. To šíré lidstva moře se nehnulo – stín jeho sám se krade po břehu pustém, v srdci žal a hoře. Vždy ještě doufal, čekal, ještě toužil. Pak volal zas a hřměl a bil v ty vlny, by zčeřily se, jako ostříž kroužil nad jícnem nehnutým – leč hrůzyplný ten znáti nedal života ni ruchu. Jen pouta hloub se v jeho svaly ryla – jen divý smích se v mrtvém ozval vzduchu! A smích ten drsný – zoře lidstva bílá! Byl mečem, který protkl mraky rázem a skolil hydru lži a robství zmiji. Byl paprskem, jenž od hvězd sletl na zem a vzpučel do růží a do lilijí. Smích ostrý, příšerný, smích ledný, děsný: on mrazil srdce podlá, bodal v duši jak štír – leč v pravdu májem dechl vesny, dal pláči naději, jež pouta kruší. – A umřel. – Tvář svou zanechal však světu. – I přišel tyran od půlnoci v letu, jenž vojska tisíci a zbrojí vládl 92 a otroky: jej uzřel – před ním padl.*) A přišel chuďas, v psotě zmírající – ten myšlénku zřel v drsné jeho líci, dal čin: – a lidstvu v hrozné jeho muce hle, k nebi šlehá již dým revoluce! *) Cara Mikuláše Voltaire Houdonův, chladně a jízlivě se usmívající, tak rozlítil, že onemocněl.
93