SLOKY.

František Kvapil

SLOKY.
Hvězdy blýskly v mrak a tmou; vesmír zlatým křídlem svým sítě rozpjal nade mnou. Jako velké, žhavé oči paprsky v mou hruď se točí a pak mizí opět v dým. Myšlénky mé, plujte dál! Nic mé nitro nezčeří – mrtvé ticho, mrtvý žal a ta prázdná hloubka sivá dohaslým se zrakem dívá, steskům vašim nevěří. Kol nás dříme celý svět jako hřbitov bez mříží, v nekonečno, v před i zpět stále šíří se a krouží –: Co je člověk? Po čem touží, než smrt oči zaklíží? Lichý prach a pusté nic hledí k nám již ode všad: a jen bledá naše líc patří v ocean ten šera – dříve strast a muka sterá, a pak zasne každý rád. 60 A když někdy přiletí s květnou jaro pověstí – šeptne o nás poupěti sladkou písní upomínky; pod drnem však již ni zmínky o životě, o štěstí! 61