SLOKY.
Hvězdy blýskly v mrak a tmou;
vesmír zlatým křídlem svým
sítě rozpjal nade mnou.
Jako velké, žhavé oči
paprsky v mou hruď se točí
a pak mizí opět v dým.
Myšlénky mé, plujte dál!
Nic mé nitro nezčeří –
mrtvé ticho, mrtvý žal
a ta prázdná hloubka sivá
dohaslým se zrakem dívá,
steskům vašim nevěří.
Kol nás dříme celý svět
jako hřbitov bez mříží,
v nekonečno, v před i zpět
stále šíří se a krouží –:
Co je člověk? Po čem touží,
než smrt oči zaklíží?
Lichý prach a pusté nic
hledí k nám již ode všad:
a jen bledá naše líc
patří v ocean ten šera –
dříve strast a muka sterá,
a pak zasne každý rád.
60
A když někdy přiletí
s květnou jaro pověstí –
šeptne o nás poupěti
sladkou písní upomínky;
pod drnem však již ni zmínky
o životě, o štěstí!
61