STARÝ PŘÍSTAV.

František Kvapil

STARÝ PŘÍSTAV.
Ten obraz vidím často: dlouhé lodi při břehu Seinu tmavým stínem brodí, tam oblouk mostu, a zde skrze stromy v proud sklánějí se černé, staré domy. Jde řeka líně – staffáž, rybář lysý, svou ke dnu vrhá síť, jež s tyčky visí, pak na mžik dýmku cpe si, v práci sečká, a na přídi se vrabců sváří smečka. Po schodech zvrácených a přes zábradlí žen chudých leží prádlo jak sníh padlý, kol škeble, kusy dřev, spleť ráhen hustá a puklou dlažbou mech a tráva vzrůstá. Nic víc. – Ruch města, ulic křik a svádu zde neslyšels, ty zůstaly kdes v zadu, zde klid, vše pusto, mrtvo pro okolí – jak živý pastel mistra flamské školy. Leč i ten kout měl kouzlo, měl svou krásu: jel v neděli kol parník, na něm v jasu zněl zpěv, a slunce v mrak, zřel dívčích dolů roj hlaviček, les rudých parasolů. 95