BALLADA MELANCHOLICKÁ.

BALLADA MELANCHOLICKÁ. – Své ženě –
Čas, lačná hydra, štěstí naše chytá, psi jeho Zloba, Neštěstí a Žal – kde v srdci růže blaha pučí skrytá, zdroj radostí kde zurčel a se smál, jak vichr bouřný v středu divých skal zaskučí náhle, zatne spáry v duši a každý úsměv při zárodku skruší. Vše zničí rázem, co duch sobě vysní, měj vše, co naděj sluje, máj co tuší, měj v prsou tisíc skřivanů a písní. Loď, kterou mořská bouře divě zmítá a v bezhvězdnou ji žene chmurnou dál, kde cíl, jež neví, neví též, kde svítá, to život – báj, v níž duhy přelud tkal. Snad chvilku luzněji vzplá nad opál, snad zpěvem sirén zahlaholí v uši, leč potom dozní mrtvě v noční hluši. Co štěstí mžik, jejž trpké hoře tísní, co mládí, smrt když napíná svou kuši, měj v prsou tisíc skřivanů a písní! Ó lidstvo, které zrozeno jsi, lítá by zmij tě uštkla muk, a ty – ty král bys nejnižším byl z tvorů, svět jež čítá: tvá k světlu touha, co kdo snil a ždál, 39 vše marnost – svět je smutný karneval, kde maska padá, jitra svit ji zruší. Když k srdci nových nadějí tep buší patř v hrob, kde vše, co kvetlo, hyne v plísni, kde zhyneš ty, měj vše, co k blahu sluší, měj v prsou tisíc skřivanů a písní. Poslání.
Má ženo, které máj vždy zpívá v duši, strasť, lidí zloba, vše mi bzukot muší, když láska tvá mi plane v květů třísni: buď žehnána! Vždy – radost ve loktuši – měj v prsou tisíc skřivanů a písní! 40