PÍSEŇ DROZDA.

František Kvapil

PÍSEŇ DROZDA.
V chmýr zlatých krůpějí, jež blýskly po lese, med blahých vzpomínek mi větřík zanese a v luzný sen je ztopí. Kdys v chladu jeseně já zpíval na buku, jak včelky mihly se kol v družném souzvuku dvou nožek sladké stopy. Mha nad ně průsvitná již stříbrný tká lem! Zdaž snivá pohádka to v lesku duhovém sem k mému hnízdu slétla? Snad píseň kouzelná to šumí po háji a v záře prsténcích se víly koupají, kde sobě lůžko spletla? Slyš, kroků ztichlý tlum se ozval ve mlází – zdaž laň to s kolouchem si k pastvě přichází a větří, jata strachem? Ó ne – hoch s milenkou, tak šťastni, v jeden spěch šli spolu, za ruce, svit hrál jim na ústech a štěstí v oku plachém. Síť broučků třpytivých jim spěla v zápětí, když stínem houštiny dál v tichém objetí se brali zadumáni... Jim v zracích plápol hvězd se jasnil, červený květ vzpučel pod nohou, kde krok jich blažený na kypré stanul stráni. 18