BENÁTČANKA.

BENÁTČANKA. – Jaroslavu Vrchlickému –
Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda i tvému paláci a zlaté gondoli, tvé bradě šedivé já Benátčanka mladá, já tobě směju se – zdaž srdce mé si žádá koruny ze zlata, zdaž řízy sobolí? Své nech si poklady, své šperky, zlaté hávy, i víno cyperské, jež třpytí se jak had, i města, koráby, jež jméno tvoje slaví – ó dóže, ty jsi jen přec stařec holohlavý a hoch můj smědý je a hoch můj drahý mlád! Má oko sokolí a havraní vlas dlouhý, má páže obratné i malou gondolu – ta nocí zářivé za sebou nechá prouhy, když v Canal Grande my jak na peruti touhy tisíci paprsky plujeme pospolu! Jen jemu náleží můj tanec i mé zpěvy, i oheň polibků a srdce vroucí tluk, i bílý střevíček, i důlek tváře levý, já celá jeho jsem, a noc tak málo zjeví – a drahý Pietro jest čilý, bujný kluk. 41 Bez něho umírám, však jásám ve objetí a k srdci tisknu jej a líbám v čelo, ret, a mučím žárlivě, až sáhne k rukověti – ó s jakým plesem zas můj smích pak vstříc mu letí, ó s jakou rozkoší v mé lokty klesá zpět! Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda i tvému paláci a zlaté gondoli, já hochu milému jen náležet chci mladá – – však páter Gianetto – když hubičku jen žádá, za drahou mantilu – odepřít možno-li? 42