SPLEEN.

František Kvapil

SPLEEN.
Dnes vpletl se ti do kadeří ten motýl temnokřídlý? Snad oči tvé, v nichž teď se šeří, démona smutku shlídly? Tak unaveně, v duši s nudou se chýlíš ke mně tiše, máj nadějí zved peruť chudou a štěstí – sotva dýše. Proč neokouzlí, neopojí tě polibky mé znova? Rozkoše míň v jich není zdroji, on stejně žáru chová! Zdaž číši snů, jež sotva vzplály, teď prasklou vrhnem v bláto? Z těch růží zbyly nám jen žaly, jich ostny srdce spjato? O nevěř, dítě, v žití chladném jen spleenu květ že vzrůstá – my s písní v chorál jemu vpadnem a k ústům přilnem ústa! Do zlatých blaha ratolestí svit naší lásky vzeplá – jeť v světě pro nás přec jen štěstí a oddechu i tepla! 19