DVA HLASY.

DVA HLASY.
Pějte, struny zlaté, jaro pučí v růže, slavík něhou pláče v šeru starých jedlí – žluté krčky v hnízdě tulí se vždy úže, a v mou duši mladé sny si opět sedly. – Vpadne bouře divá v sladké naše zpěvy, zaburácí mrazem třeskutým a ledem, ztuhne v zlatý paprsk vonná míza révy, země bude rovem v sněhu plášti bledém. Pějte, struny zlaté, šumný zdroj k nám volá, skála rdí se hlohem v poupat sladké tísni, vřesem pokryla se lada pustá, holá, a výš v sadě hvězdném planou keře písní. – Poušť jen kolem zbude mrtvá, nehostinná, v rubáš mraků klesnou velké hvězdy třpytné, a kde ples byl, jásot – temná hluš a siná na peruti mlhy v stínech noci slítne. Do zvonků a do strun kvete země celá, směje se a zdobí, děcko zlatovlasé, radost bujná tryskla v horská tvrdá čela, a má duše tone v moři dum a v kráse. 47 – Zvadnou růže, k jihu odletí zas ptáci, v drsný krákot vrány zvonky strun se změní, na strhaném stvolu jaro dokrvácí, vichr urve naděj, touhy, luzná snění. Pějte, struny zlaté, zevšad láska kývá, jak v číš křišťálovou vína žár když hárá – v duši básníkově tisíc drozdů zpívá, hlaholte a pějte věčnou píseň jara! – Černý motýl smutku v lidskou hruď se vkrade, uštkne srdce mukou, sladké tužby zmrazí, a kde slavík lásky zpíval štěstí mladé, jen kříž vzpomínek čnít bude v středu zkázy! 48