ASYL V PARKU MONCEAUX.

František Kvapil

ASYL V PARKU MONCEAUX.
Mám staré kmeny rád, z nich kůrou rozpraskanou jak z jeskyň pryskyřic když zlaté slzy kanou, a velké kapradí, jež v kořeny se vplítá vždy mechem obrostlé, jak hradba obrovitá když krok můj zastaví a duši budí v žasu. Ó jak se nořím rád v tu šeř, v ten chaos hlasů! Mně zdá se, věčnost kol že letí, v tenkém sítí kde voní fialky, proud lian kde se řítí, a svlačce obrovské, jichž kalich duby svírá, se zdají pohár být, zkad bezdno věků zírá. Ten klid, v němž nehne se ni květ, ni lístek trávy, v hruď zvolna vpíjí se, a slunce paprsk žhavý když větve vrásčité a těžké zlíbat chvátá, vše rázem oslní, sněť každá zdá se zlatá. Pták někdy usedne v stín platanů a buků a pak vše zajásá, vše v jednom tone zvuku, jak v chorál pralesa hlas flétny když se mísí. Tu každý keř se hne, změť korun, mrtvých kdysi, zas rozhoupá se v zvon, jenž hučí, před očima se zdá ti, celý hvozd že vstal a řve a hřímá. V tom velkém bludišti, kde profil dívčí tváře v slaměném kloboučku jest Najadou, kde záře v noc padá haluzí v tom prvním, čistém tknutí, cos v prsou velkého ret k modlitbě tvůj nutí. V tmě jilmů netušíš, bříz v říze stříbrem tkané, sled každé krůpěje stem tyrkysů kde plane, 80 ty štíhlé modříny, luk pásy, zeleň svěží že pouze ostrov jest, kol něhož město leží, val domů, arkýřů, ruch ulic, život všední. Ty tich a zamyšlen jen vzlétáš dum svých ke dni, sníš, že jsi v poušti sám, kde nocí, v moři tónů hřmít z dálky slyšíš teď řev temný lvů a slonů. 81