MEDUSA.

František Kvapil

MEDUSA.
V říms proutí zlaceném, kde v tichu nad arkadou pod soumrak večera se křídla stínů kladou, hle, příšera! – Ó děs, ó pohled hrůzy plný! Kol skrání svraštělých, jež zryly útrap vlny, rej hadů syčících se místo vlasů točí! Plá výheň chřestýše jí ze smrtících očí, žár kletý Eumenid, jenž nikdy nezhasíná, smích pustý Kentaura! On spáry svoje vtíná do duše diváka jak psi v bok Akteona. Když motýl červánků a noci pára vonná svůj závoj stříbrný v snů kštici zaplétají, té hlavě potvorné se vyhnou. Marně tkají kol úsměv poklidu. Ta nespí. Mlčky zírá v hvězd plápol, šklebíc se. Zrak její neumírá, ten zlobný, výsměšný – on přimrazí. On mámí. Když první vraždy hřích se zarděl nad horami, jej v noci uzřel Kain. Když Jidáš Krista prodal, on k němu zablýskl a v jeho duši bodal. V něm poznal Ganelon ten roh, jenž zvučel dutě kdys v údolí Ronceval. Bez dechu, nepohnutě jak jícen charybdy ta ztuhlá řasa zejezeje. Hle, krása úžasu! Z ní propast beznaděje k nám hledí. Prchnětež! ty zraky usmrcují! – Což vábí tam váš hled? Ó div! v té strašné sluji přízraků šeredných, nad čelem, v klubku zmijí, zřím, žluté krčky dva jak tulí se a kryjí, v tu masku zpěněnou a hroznou, pod arkady si hnízdo, vlaštovek, hle, staví párek mladý! 38