STEZKA V SLUJI.

František Kvapil

STEZKA V SLUJI.
Spí vůně jalovců a ztichli ptáci, kde drobná stezka do sluje se ztrácí. Kol soumrak šerý, utajený zpola pněm žlutých vrb a nad ním skála holá, kde vlna žití nikdy neusedne. Snad mihne chvatem pablesk slunce ve dne, leč jako úkradem a znikne v spěchu. Zde ještěrka jen zablýskne se v mechu a pavouk tiše spřádá svoje sítě. Já zabloudil tam dnes, a myslí dítě vzpomínek tkám si kadeřavou přízi. Již v úsměv jara mrtvé ticho mizí, červenky píseň zajásala v plesu nad stíny jilmů. Kolem poupat vřesu, hle, v sluji mušek zlatý rej se točí. Zřím plápol hvězd a blankyt smavých očí a naslouchám, zdaž mezi skalinami ten spěšný zase krok se ozve známý, a štěstí sen mi rozpučí zas jiný. – Jen kámen s výše padl do hlubiny! 23