MISTR JERONYM.
– Adolfu Heydukovi –
V gotickém dómě tisíc plá světel, do šíře
dým z kadidla se zvedá v řad sloupů, v arkýře,
až zlaté svícny zakryv, níž klesl, ve chvatu
kde biskupů sněm zased a mistrů, prelátů.
Hle, stříbrné kol mitry, nach, moře infulí,
leč pod nimi zrak lstivý a tvář jak ze žuly,
a v každém srdci zloba, jíž nikdo nesmíří,
vztek, jako bouří divou jenž hřmí: „Smrt kacíři!“
Král Sigmund, Mistra Jana jenž zradil, mrzce zas
prodává ďáblu duši, chce nový slavit kvas,
chtíč krve v hrudi, jasným všem září příkladem,
má v ruce říšské žezlo, skráň zdobí diadem.
Hned po boku mu papež Jan Cossa Balthasar
vzpomíná římských luhů, zří signor sladký žár,
stín hájů olivových kde padá v zlato rév,
by přál si bloudit v středu svých milostnic a děv.
Však při něm kancléř Gerson, jenž světcem lidu znám,
svou hrdě týčí hlavu, má v mysli Notre-Dame,
jak jeho štít, on ducha v šeř zdvihl oblaků,
mystických ohňů plápol mu blýská ze zraku.
A Courtney z Kanterbury blíž stupňů oltáře
na kostky raděj myslí a na své ohaře,
jak rád by při měsíci, když roh zní v údolí,
hřměl honbou za sedláky se psy a sokoly!
57
Vlas rusý hladě Albert z Münsteru, jehož spád
mu stínil čelo zlatem a vlnou splýval v zad,
tak dumal: “Jeden žbán jen z mých sklepů, jaký ráj,
kde nad Rýnem sto vinic mně střeží Loreley!“
A Petr ďAilly: „Trud mám v tom sněmě proklatém –
mých třicet lodí měsíc už váhá s návratem,
zdaž vezou z Indie mi, ďas ví, z té nestálénestálé,
pepř, šafrán, trpkou myrrhu a perly, korále?“
Kardinál z Aquileje, jenž ptáčníkem byl zván:
„Zdaž křepelky už táhnou?“ vzdych hořce, polekán.
„Než slunce pozdraví zas hor římsy, do zory
chci ve zdar lovu třikrát číst dnešní nešpory!“
Dál mnichů, patriarchů se vlnil pestrý dav,
ornáty plály třpytem, alb skvěl se zlatohlav,
a tam, kde všech se tísnil tlum nejvíc, u vchodu
žalobci: Páleč, Mařík a Michal ze Brodu.
Děl Páleč: „Hus byl jiskrou, ta pryskne sama v dým,
však vichr, jenž ji v hrozný dme žár, to Jeronym.“
A druhý: „Kacíř horší on stokrát, jeho řeč
má zlato v ústech, každou jím duši chytne v léč!“
Zas Michal řek de Causis: „Toť ďábla pravý rek,
nuž hekatomba plesná snad přijde jemu vděk!“
A všichni: „Kacíř!“ hlučí, král, dvůr a celý sněm,
jen Mistr stál v jich kole pln klidu, tich a něm.
Tu Gerson zdvih se prudce, děl slova ohnivá:
„Tak církev u svých ňader si hada vyhřívá,
ty Mistře, který mlčíš, měj ze svých hříchů žal,
a odvolej, co bludně jsi učil a co psal!
58
Zříš před sebou svět šírý, v tom valném prostoru
co biskupů, co mistrů a písma doktorů,
co kurfirstů a knížat – rci, nač ten planý vzdor?
Ty sám jsi, sláb, nuž čiň, jak ti svatý káže sbor!
Od zlatých síní Říma, kde Tibru dme se tok,
až tam, kde mračný šlehá Balt norským lodím v bok,
náš hlas zní jak hlas boží. – My vztáhnem bez řeči
páž pro svatý dnes olej a zítra po meči.
Nám Provence patří květná i Burgund, s čela chmur
kde stíny plaší paním svou písní trubadur,
Maur děsí se, když o nás jej dojde plachá zvěst –
my berly máme, chrámy i vojska, hradby měst.
Nás mocný slyší císař i říše, a tvůj pych
a nezkrotná tvá vůle mně, Mistře, jenom v smích –
rci, v čem tvá vězí síla, kdo s tebou, jde-li čist?“
A bouří vše zas vzkřiklo: „Hle kacíř! Antikrist!“
V tom Jeronym zved hlavu – sbor ztichl v jeden ráz.
Zrak jeho, plný lásky, spěl chrámem, kde se třás
skrz malby oken slunce svit poslední, a kol
skráň obetkal mu bílou stem zlatých aureol.
Zřel preláty a mnichy, zřel panstva skvělý kruh,
zřel mitry, přilby, meče i krále, jako bůh
jenž na trůně stál zlatém, kol třpyt, a lesk a zář –
a úsměv plný jasu mu zkrášlil bledou tvář.
Však znova Gerson volal: „Kde moc je tvá, rci nám,
že s tělem hubíš duši, jdeš k věčným pekla tmám,
kdo při tobě, kdo s tebou, kdo vzor tvůj zářící?...“
– Děl Mistr: „Spravedliví!“ – A kráčel k hranici.
59