BALLADA KU CHVÁLE SMRTI.

František Kvapil

BALLADA KU CHVÁLE SMRTI.
Mne číš tvá neděsí, ó smrti, jejíž dech z žil bere život nám a v atomy jej tříští, buď zdráva, která klid jsi v našich bolestech! Tys mlýn, jenž drtí vše, tys ocel na bojišti, v tvém hyne objetí žal dnešní i žal příští, a noc, jež s tebou jde, jej skryje odvěká. Vždy hrob jsouc doufání, jenž chce a nečeká, – ať jaro kvetoucí snům ratolestí mává – všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka, ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva! Květ, mladost jásavá i stáří v jeden spěch se řítí, kudy žeň tvá kráčí po strništi! Tys věků šerý proud v svých vlekla okovech! Tys žernov nesmírný, jímž vichr zkázy sviští, ty slunce, pluky hvězd v svém rovnáš pohřebišti, v tiš prázdnou, žití kde stín žádný netěká. Jak sněť, již se stromu páž lidská oseká, v žár která vrháš vše, co z klína matky vstává, všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka, ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva! Spí věčné tajemství ti na zavřených rtech, zpět nevrací se, kdo v tvém kotvil přístavišti. Jsi sen, jejž nezbudí již radost ani vzdech, 49 v němž hvězda Nepaměť se z černých mraků blyští. Tvé lůno mrtvo jest, zhas žár tvém na ohništi, jen zhoubou bez konce tvůj pohár přetéká – ó bezdno, ztrnutí, v něž vše se obléká, – nic není, co by tvá nestihla střela dravá – všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka, ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva! Poslání
Ó paní soumraku, jež hrozíš z daleka a díš, že marnost vše, tvůj krok mne neleká! Přijď, vykoupení všem tvá štědrá ruka dává – všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka, ty, jež nám neseš mír, bud smrti zdráva! 50