BALLADA KU CHVÁLE SMRTI.
Mne číš tvá neděsí, ó smrti, jejíž dech
z žil bere život nám a v atomy jej tříští,
buď zdráva, která klid jsi v našich bolestech!
Tys mlýn, jenž drtí vše, tys ocel na bojišti,
v tvém hyne objetí žal dnešní i žal příští,
a noc, jež s tebou jde, jej skryje odvěká.
Vždy hrob jsouc doufání, jenž chce a nečeká,
– ať jaro kvetoucí snům ratolestí mává –
všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka,
ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva!
Květ, mladost jásavá i stáří v jeden spěch
se řítí, kudy žeň tvá kráčí po strništi!
Tys věků šerý proud v svých vlekla okovech!
Tys žernov nesmírný, jímž vichr zkázy sviští,
ty slunce, pluky hvězd v svém rovnáš pohřebišti,
v tiš prázdnou, žití kde stín žádný netěká.
Jak sněť, již se stromu páž lidská oseká,
v žár která vrháš vše, co z klína matky vstává,
všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka,
ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva!
Spí věčné tajemství ti na zavřených rtech,
zpět nevrací se, kdo v tvém kotvil přístavišti.
Jsi sen, jejž nezbudí již radost ani vzdech,
49
v němž hvězda Nepaměť se z černých mraků blyští.
Tvé lůno mrtvo jest, zhas žár tvém na ohništi,
jen zhoubou bez konce tvůj pohár přetéká –
ó bezdno, ztrnutí, v něž vše se obléká,
– nic není, co by tvá nestihla střela dravá –
všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka,
ty, jež nám neseš mír, buď smrti zdráva!
Poslání
Ó paní soumraku, jež hrozíš z daleka
a díš, že marnost vše, tvůj krok mne neleká!
Přijď, vykoupení všem tvá štědrá ruka dává –
všech konec nářků, slz a strastí člověkačlověka,
ty, jež nám neseš mír, bud smrti zdráva!
50