STRÁŽ SEVERU.

STRÁŽ SEVERU.
Táhnou vichry divé od severu všude, nesou černé mraky, nesou blesky rudé. Hučí to a stená v nich jak v tůních moře, a kde stanou, klíčí spousta, mráz a hořehoře. Burácí to hrozbou, hřmí jak krupobití, klikatý had blesků na cestu jim svítí. Nejvyšší již sosny drtí spár jich lačný, všude noc – i slunce zhaslo mezi mračny. Všude jenom zhouba divou peruť šíří, na troskách v ní štěstí černý havran hýří. Hoj, vy divé vichry, hoj, vy mraky šeré! Nezmatou nás vaše hněvy, hrozby steré! Zdrťte naše hory, spalte naše krovy – zas my zbudujeme sobě domov nový! Nechť již v zříceninu padly dávné hrady, tvrdší nad jich skály páže máme tady! A nechť zpustly háje, zprahly květné luhy, přikouzlíme do nich zlatý máj zas druhý! A nechť všecka vyschla moci naší zřídla – my jsme plémě obrů! my též máme křídla! Hrdost svou my proti vašim hněvům dáme – uzříme, čí dříve odvaha se zláme! Vrhejte své blesky – proti vaší zvůli máme svoje právo, máme čela z žuly! A nechť na nás štvete celé peklo kleté – naši řeč nám z hrdla přece nevyrvete!
69 Vždyť jí s prvním dechem učila nás matka – tak je divně krásná, lahodná a sladká! zvučí jemnou něhou jako struna zlatá, skřivan jarní písní k nebesům s ní chvátá! A když polem žitným větřík šeptá tichý, v něm se ozývá to její ples a smíchy. A když potok bystrý hučí přes skaliska, její šum jak zlato proudem se mu blýská. A když v háji pěje dívka zlatovlasá, trilkem slavičím jí zkazky ve klín střásá. Ó! co řeč ta naše luzných citů budí – do srdce nám vrostla, kdo ji vyrve z hrudi? Chováme ji v ňadrech jako zřítelnici – cizí úklady nás vždycky najdou bdící! V ní k nám duše velkých předků mluví znova, však vy dobře znáte ještě jejich slova, Karla, Husa, Žižky hlahol velkolepý – víte, kterak znají mluvit české cepy!... Táhnou vichry divé s havrany a supy – na našich však lebkách hlod váš brzy ztupí! Nechte si řeč cizí, nedbáme my o ni – nám ta naše rodná jiným kouzlem zvoní! Nechte si řeč svoji – my chcem při své státi, spíš ten celý svět se do propasti zvrátí! Srdce dáme k srdci, páže dáme k páži – o takovou hradbu blesk i mrak se sráží. Neleknem se hrozby, přes ty vaše zlosti velcí, nesklonění půjdem k budoucnosti! 70