Táhnou vichry divé od severu všude,
nesou černé mraky, nesou blesky rudé.
Hučí to a stená v nich jak v tůních moře,
a kde stanou, klíčí spousta, mráz a hoře.
Burácí to hrozbou, hřmí jak krupobití,
klikatý had blesků na cestu jim svítí.
Nejvyšší již sosny drtí spár jich lačný,
všude noc – i slunce zhaslo mezi mračny.
Všude jenom zhouba divou peruť šíří,
na troskách v ní štěstí černý havran hýří.
Hoj, vy divé vichry, hoj, vy mraky šeré!
Nezmatou nás vaše hněvy, hrozby steré!
Zdrťte naše hory, spalte naše krovy –
zas my zbudujeme sobě domov nový!
Nechť již v zříceninu padly dávné hrady,
tvrdší nad jich skály páže máme tady!
A nechť zpustly háje, zprahly květné luhy,
přikouzlíme do nich zlatý máj zas druhý!
A nechť všecka vyschla moci naší zřídla –
my jsme plémě obrů! my též máme křídla!
Hrdost svou my proti vašim hněvům dáme –
uzříme, čí dříve odvaha se zláme!
Vrhejte své blesky – proti vaší zvůli
máme svoje právo, máme čela z žuly!
A nechť na nás štvete celé peklo kleté –
naši řeč nám z hrdla přece nevyrvete!
Vždyť jí s prvním dechem učila nás matka –
tak je divně krásná, lahodná a sladká!
zvučí jemnou něhou jako struna zlatá,
skřivan jarní písní k nebesům s ní chvátá!
A když polem žitným větřík šeptá tichý,
v něm se ozývá to její ples a smíchy.
A když potok bystrý hučí přes skaliska,
její šum jak zlato proudem se mu blýská.
A když v háji pěje dívka zlatovlasá,
trilkem slavičím jí zkazky ve klín střásá.
Ó! co řeč ta naše luzných citů budí –
do srdce nám vrostla, kdo ji vyrve z hrudi?
Chováme ji v ňadrech jako zřítelnici –
cizí úklady nás vždycky najdou bdící!
V ní k nám duše velkých předků mluví znova,
však vy dobře znáte ještě jejich slova,
Karla, Husa, Žižky hlahol velkolepý –
víte, kterak znají mluvit české cepy!...
Táhnou vichry divé s havrany a supy –
na našich však lebkách hlod váš brzy ztupí!
Nechte si řeč cizí, nedbáme my o ni –
nám ta naše rodná jiným kouzlem zvoní!
Nechte si řeč svoji – my chcem při své státi,
spíš ten celý svět se do propasti zvrátí!
Srdce dáme k srdci, páže dáme k páži –
o takovou hradbu blesk i mrak se sráží.
Neleknem se hrozby, přes ty vaše zlosti
velcí, nesklonění půjdem k budoucnosti!