Z nebeského měsíc luku
zlaté střely k zemi spouští,
kouzlem divně sladkých zvuků
slavík zaklokotal v houští.
Vzhůru v reje z niv a lesů,
dokud noc k nám chýlí křídla –
spějme rychle, v bujném plesu
do vln čarovného zřídla!
Světluška již hoří
na olších a v kvítí,
bludičky se noří
z bahniska a sítí.
Vstaňte, noční larvy,
komáři a můry,
červánkové barvy
roznášejte v chmury,
havěť netopýří
s chrobáky ať víří,
ještěrky a žáby
vzhůru v tanec divý –
v rej nás volá, vábí
s nebe měsíc křivý.
Jaká všude pučí krása,
jak nám radost v srdci jásá!
Chřástal pláče nad výtoní,
ale k tanci slavík zvoní.
Vzhůru v reje z niv a lesů,
dokud noc k nám chýlí křídla –
spějme rychle, v bujném plesu
do vln čarovného zřídla!
Jen dále, krásné dámy, v sněm.
Já snila v sadě rozkošném.
Mne líbal motýl růžolící.
Sem žal mě pudí – těžko říci.
Ty z daleké jsi přišla strany?
Ach, prchl můj hoch milovaný!
Již neznám stání, blaha zvuku,
a marně za ním volám: Kuku!
Již nezná stání, blaha zvuku,
a marně za ním volá: Kuku!
Tiše, hlučná změti!
Šerem chrobák letí,
sršáni a vosy
med již k hodům nosí,
housenka již z puklé
dobyla se kukle –
luna v proud se níží,
královna se blíží!
Jsme síly přírody, jež věčně tvoří,
sny zlaté nesem v každý strom i keř,
sbíráme rosu při měsíčné zoři,
z ní duhy tkáme do stínů a v šeř.
Brouk, včela, květ z nás čerpá vláhu žití,
jsme duší všeho, co jest ruch a ples,
kde mrtvá hmota, dech náš poupě vznítí,
zdroj námi jásá, niva, sad i les.
Noc čarovná když zavolá nás k reji
a stříbrem luny vzplanou štíty hor,
po luzích, hájích zpěvy naše znějí,
vil královna svůj k tanci vodí sbor!
Buď zdráva, mocná paní!
Vil sbor se tobě klaní.
Již luna plá a slavík pěje,
dej znamení, ať začnou reje!
Tam dole v zámku z křišťálu,
kde vlna bije v skálu
a v lastur kvítí
kde svítí
lesk perlí, plamen korálů –
v té modré síti vodních cest,
kde po životě žádná zvěst,
jak smutno jest!
Ach! marně teď mu touží vstříc
mé srdce, jaro na tisíc
když květů střásá –
jak jásá
zpěv skřivanů, let holubic!
Vzduch láskou zvoní v šírou dál,
jen v lůně modrých vod a skal
zní těžký žal!
Jen jednou v pustý duše sad
paprsek divně luzný pad –
to rytíř krásný
v proud jasný
zřel nachýlen, pln sladkých vnad.
Mé srdce ranil jeho zrak,
již prchal z ňader bol a mrak,
on zmizel však!
Má paní v teskném zamyšlení?
Ach, pro mne radosti už není!
Noc plna krásy, plna vůně.
Mé srdce lásky touhou stůně.
Ó běda tomu, třikrát běda,
kdo lásce věří, lásku hledá!
Je člověk, nebo z duchů řady?
Jest modrooký, štíhlý, mladý?
Pln krásy neskonalé
zřel do vln nachýlen –
ach, k němu touží stále
mé duše každý sen.
Nes štít, a při svém boku
měl meč, roh ze zlata –
žár něhy plál mu v oku,
jím hruď má prohřáta.
Zřím v lásce jen svou zoři,
jen k němu toužím v dál,
ať k blahu nebo k hoři,
mně na vždy srdce jal.
Zří v lásce jen svou zoři,
jen za ním touží v dál,
ať k blahu nebo k hoři,
jí na vždy srdce jal.
K ďasu! Toť sluj plná čertů.
Zpět do houští – věc není k žertu.
Žel buď této zvěsti,
není tobě k štěstí!
Zákon mocné síly
poutá všecky víly:
v náruč pozemšťana
vášeň kterou schvátí,
jednou oklamána,
zpět se nenavrátí.
Lásky sen je vratký –
vzpomeň vlastní matky!
Má matka! Zrušen slib jí daný – –
Teď kletba štve ji v dálné strany.
Vše pryč, co blažilo ji dříve – –
Jen bloudí, kde hřmí vichry divé.
Mne šťastnější přec, neboť znala,
čím blaží láska neskonalá!
Slyš – – bludných lovců jde k nám četa.
Co zamýšlí ta havěť kletá?
Malý Puk to řekl kdes,
když kvet hloh a voněl vřes,
v měsíčném když svitu víly
tkaly břízám oblek bílý.
– Že je láska blud a mam,
kdo jí věří, přede klam,
Oberon že s Titanií
marně k sobě touhou nyjí...
Malý Puku, děl jsi lež,
rychle v stíny lesa běž,
uzříš, vše jak láskou pučí,
květ jde květu do náručí.
Vždyť jen láskou kvete máj,
láskou pěje drozd i háj,
v každém srdci, v každé hrudi
láska zázraky zas budí.
Malý Puku, cos to řek?
Již se zarděl červánek,
Oberon jde s Titanií,
láskou se jich duše zpíjí.
Malý Puku, skrýt se spěj –
přijde lásky čaroděj,
v náruč klesneš malé víly,
v zoři než vzplá den zas bílý!
Pryč odtud! On! Má duše plesá!
Můj pán! A sám zde v středu lesa!
Div krásy zřím – sen duše mojí!
Zlou léčku ďábel pánu strojí!
Ó paní! Buď mé duši zoří!
Mé srdce k tobě láskou hoří!
Ach! Za jedinou lásky chvíli
ať věčný žal se ke mně schýlí!