Noc, tmavý vějíř, uklání se k zemi,
za proužky jeho očí svit se tají,
to ztemnělými stromů haluzemi
tak hvězdy prokmitají.
S vějířem hra to do rána je stálá,
tu zvedá se, pak uklání zas tiše,
a každým tempem v duši, bouř kde sálá,
mír, poklid, láska dýše!
Ó noci, nekonečná, velká básni!
Motýle zbloudilý nad věčna strží!
Ó vějíři s mlh perleťovou třásní,
kdo as tě v ruce drží?
Ó noci, věštko ve závojích páry,
s tím čelem plným dumy, s hvězdným okem,
jež dýcháš úkoj v dusné letní žáry,
do vzduchu vůni střásáš každým krokem,
já k tobě, matko, dechem starých lesů
i třtiny šumem i záchvěvy keře
na křídlech touhy myšlénky své nesu
jak tancující jiskry po jezeře.
Z dna mojí duše, jež jest nocí taky,
se vznesly zvolna za tvým vážným kynem
mně nahraditi v hnízdech spící ptáky,
na cestu posvítit mi stromů stínem.
A jasně zřím, jak v plesném hrají víru,
že mezi mnou a tebou velká shoda,
že touženého oddechu a míru
číš chladnou jen mi ruka tvoje podá.
Že bludné myšlénky mé, jiskry žhoucí,
se ztají ve záhybech tvého roucha,
že uslyším své vlastní srdce tlouci
na srdci tvém, jež nikdo neposlouchá.
Mé myšlénky se ve tvých stínech ztají,
ty stromům v zamyšlené hlavy vpadnou,
ty hvězdám v ústret nebes na pokraji
se mihnou a ty v trávě rosou chladnou.
A nerozeznám od tvých svoje více...
Ó věčný přechod, sladké přijímání,
mé slzou blaha vzkypí zřítelnice
a požehnání tvoje na mé skráni.
I prodlíme tak dlouho, dlouho spolu
jak milenci, jenž za ruce se drží...
Ó ticho! vánek nedotkne se stvolu,
jen bílý jas kdes bloudí lesní strží.
A plesný zpěv když skřivan začne z jitra,
déšť perel střásaje na vlhkou hrudu,
já budu snít, že z mého vylít’ nitra
a v tvůrčím snu tom aspoň šťastný budu!