V HLUBINÁCH MRAKŮ...

František Kvapil

V HLUBINÁCH MRAKŮ...
V hlubinách mraků, se stožárem bídy na lodi ztracených můj národ hyne. Do jeho srdce šlehly Eumenidy, zmij zoufalství se k ňadrům jeho vine. Ó jeden blesk jen, Bože Hospodine! Nechť zazáří tvůj paprsk v noci strastí a před námi se vrah náš bude třásti. Slyš výkřik! Z hloubi duní prosba sterá, a ty jsi hromům svým dal nyní spáti! Slyš výkřik – světla blesk v to doupě šera a sláva k nám se orlem zase vrátí, zas naděj vzejde, jitra snové zlatí! A ty přec mlčíš, nebesa jsou němá – a lid můj v hoři již ni slzy nemá. Jak Prometheus na skálu jsme vbiti, jak Kristus volá k tobě naše bída – jak Husův žár k tvým hvězdám žal náš svítí a – ze všad mrtvá tiš jen odpovídá! Ta kletby zrakem každý čin náš hlídá: což spásy ve své nenajdeme hrudi? Což naděje svit se v nás neprobudí? Nač volat: „Světlo!“„Světlo!“, ve vlastní-li duši nemáme vzdoru, nových skutků zoři? Jen jiskru jednu – ta nám světy vzruší, 53 jen heslo jedno – to zdi vrahů zboří! A třeba sami na vzbouřeném moři – ta síla vůle jako v bouři hromy vesmírem zatřese a pouta zlomí! 54