STARÝ PŘÍSTAV.
Ten obraz vidím často: dlouhé lodi
při břehu Seinu tmavým stínem brodí,
tam oblouk mostu, a zde skrze stromy
v proud sklánějí se černé, staré domy.
Jde řeka líně – staffáž, rybář lysý,
svou ke dnu vrhá síť, jež s tyčky visí,
pak na mžik dýmku cpe si, v práci sečká,
a na přídi se vrabců sváří smečka.
Po schodech zvrácených a přes zábradlí
žen chudých leží prádlo jak sníh padlý,
kol škeble, kusy dřev, spleť ráhen hustá
a puklou dlažbou mech a tráva vzrůstá.
Nic víc. – Ruch města, ulic křik a svádu
zde neslyšels, ty zůstaly kdes v zadu,
zde klid, vše pusto, mrtvo pro okolí –
jak živý pastel mistra flamské školy.
Leč i ten kout měl kouzlo, měl svou krásu:
jel v neděli kol parník, na něm v jasu
zněl zpěv, a slunce v mrak, zřel dívčích dolů
roj hlaviček, les rudých parasolů.
95