Hle, maska století! – Smích jízlivý a chladný
jí zkřivil ret v půl k žertu a v půl k zlobě,
– a zkameněl. Jím přízrak mdloby žádný
se nepřehnal – dřív ztuhl. A teď v hrobě,
v klín zavřen žuly, hrdý, ještě stáčí
do prsou našich hrot své mrazné pýchy,
slabostem našim směje se i pláči...
Co byl mu svět, tak prázdný a tak lichý!
Vždy bez lítosti škrabošku mu strhl,
dým rozbil illusí, snů zerval zlato,
květ rozšlapal. – Když v propasť světlo vrhl,
noc ozářil, jen řekl: Hle, jsi bláto!
Sám nejhloub do studny vnik lidské hrudi,
by neřesť vyvážil, jež v ní se skryla.
On ptal se popelnic: Kdy zář se zbudí?
a červa tázal se: Kdy vzkypí síla?
Kdy člověk, bídný prach, svou hlavu zvedne
a k hvězdám promluví: Kam vaše dráha?
kde věků cíl, kde osa chvíle jedné?
Proč marna práce, vzdor, proč mrak jen sahá
kol člověka, jenž v tmách? – Leč k odpovědi
zvuk vlastních zbyl mu slov. Nach rudý králů
pak zřel i zločin, který na něm sedí.
Zřel vojska a zřel lid, jenž kvílí v žalu,
pověry bahnem brodě se a laje.
Zřel přepych nevěstky, hůl žebrákovu,
a z duší všech rval dávné sny a báje,
rval žezla, koruny i kříže rovů!
Jak hračku lámal v gigantově ruce
spukřelé formy, hesla zašlých věků,
jich tužby, zápasy. – Když v divé muce
svých bludů mřely – mluvil o člověku.
On k síle vlastní ukázal a v sebe
a hněvu boha strhl s jeho nebe.
I volal: Lidstvo, pokání čiň lásky,
buď soucitem, buď světlem! Strhni masky!
Leč volal marně. – Temno, hlucho všade
a mrtvý klid. To šíré lidstva moře
se nehnulo – stín jeho sám se krade
po břehu pustém, v srdci žal a hoře.
Vždy ještě doufal, čekal, ještě toužil.
Pak volal zas a hřměl a bil v ty vlny,
by zčeřily se, jako ostříž kroužil
nad jícnem nehnutým – leč hrůzyplný
ten znáti nedal života ni ruchu.
Jen pouta hloub se v jeho svaly ryla –
jen divý smích se v mrtvém ozval vzduchu!
A smích ten drsný – zoře lidstva bílá!
Byl mečem, který protkl mraky rázem
a skolil hydru lži a robství zmiji.
Byl paprskem, jenž od hvězd sletl na zem
a vzpučel do růží a do lilijí.
Smích ostrý, příšerný, smích ledný, děsný:
on mrazil srdce podlá, bodal v duši
jak štír – leč v pravdu májem dechl vesny,
dal pláči naději, jež pouta kruší. –
A umřel. – Tvář svou zanechal však světu.
– I přišel tyran od půlnoci v letu,
jenž vojska tisíci a zbrojí vládl
a otroky: jej uzřel – před ním padl.*)
A přišel chuďas, v psotě zmírající –
ten myšlénku zřel v drsné jeho líci,
dal čin: – a lidstvu v hrozné jeho muce
hle, k nebi šlehá již dým revoluce!