PÍSEŇ Z OKNA.
Svit jitra pablesk první smavý
když květům sypal do skráně,
rád slýchal jsem vždy od vis à vis
romanci starou z Bretagne.
Tu pěla dívka měkkým hlasem,
dojista dívka dvacet jar,
zpod bílých záslon zřel jsem časem
vlas rusý, zraků snivých žár.
Tak divný kontrast – zde to mládí,
sen lásky než je pozdraví,
a zpěv, jejž kdys, spleť pustiv hadí,
pěl krásce jongleur toulavý.
V něm žhavě sladká touha zvoní,
pláč lesů, vzdechy bystřin s hor,
jak řek by: „Zrak můj slzy roní,
je krutý, markýzko, váš vzdor!“
A mně se zdálo, v modré dáli,
že, bludný jongleur, v duši svár,
dlím u krásky, již zpěv můj chválí,
a v šeř že tmí se boudoir.
A vášní vzňat a nedočkavý
chci spět k ní z chmurné ústraně
– rád slýchal jsem vždy od vis à vis
romanci starou z Bretagne.
96