BALLADA KU CHVÁLE JARA.
– Andě –
Roh plný růží nese v dlani
a z něho pučí žert a smích,
hloh na každé již kvete stráni,
i řeka vzplála v krůpějích.
Kdo jásat chceš, než skřivan ztich,
pojď ven, už jabloň v květech hoří!
Ó barvy, zvuky, jež máj tvoří,
jste věčný zázrak veliký!
Má duše kouzla tone v moři
– zvoň jaro písní, slavíky!
Dav holubic již za svítání
spěl v pole, kde sní na mezích
tlum sedmikrás a v rose ranní
květ šípku rdí se kolem nich.
Jdou mladé dívky v zeleň lích
a jejich zpěv se v blankyt noří –
vzduch voní, řepka v zlaté zoři,
kol ples a ptáků pokřiky!
Máj letí, vše se před ním koří,
– zvoň jaro písní, slavíky!
Kos hvízdá, a kde nad kořání
podléštky zkvetly v zlatý vích,
včel plno, všude šept a zvaní:
žij, zpívej, radost není hřích!
65
A cítím již, máj ke mně dých,
zas láska pouta stará boří –
ven letí snové bujní oři,
trud s nimi prchnul všeliký!
Kdo dí, že máj svých květů spoří?
– Zvoň jaro písní, slavíky!
Poslání.
Ó paní, jíž můj zpěv se dvoří,
ať jaro, láska v každém hoři
ti úsměv kouzlí na rtíky!
Sem všichni, kdo jste srdcem choří,
– zvoň jaro písní, slavíky!
66