Hlučí zvony v Novgorodě zlatém,
na náměstí lid se hrnul chvatem,
v jeho středu šedý herold šel.
Jaká zpráva radní pány leká?
Zda kde číhá zhouba nedaleká,
mořská bouře, lupič nepřítel?
Vyšel z doupat lesních Litvín mračný,
aneb Norman, vlk ten krvelačný,
města ohněm plení, mrakem střel?
Herold kynul. Množství tichlo v mžiku
„Ne dav supů, tábor loupežníků
rozložil se Volhy v peřejích.
Hrůza před jich krokem letí všady,
Mamelfy syn, kníže Vasil mladý
stanul, šíře zhoubu, v čele jich.
Taký vzkaz on poslal, hanba rodu:
je-li mužů statných v Novgorodu,
na souboj zvu všecky!“ – Herold ztich.
Ale sotva skončil, bouře dravá
davem rostla, vzpínala se vřava
jako příval, který trhá hráz:
tisíc rukou zatínalo pěstě
a již hbitě na kůň sedlo k cestě
junáků sto, k branám spělo v ráz,
kde se blíže Volhy, při úbočí
hochů krylo třicet černých očí
pod stanem, jejž stínil starý vaz.
Západ hořel zlatěrudým svitem. –
Mladý Vasil, chráněn skalným štítem,
dumal, k dáli bystře zíral tmou.
Což tu kolem rozpučelo krásy!
Stepí mlkly ptáků zpěvné hlasy,
proud jen hučel tesknou píseň svou,
který, jak plod zlatý na merunce,
do červánků zruměnilo slunce
Po blankytu lehké mráčky jdou. –
Vasil krás všech nevšímal si zcela;
trpkým žalem hruď se jeho chvěla,
vzpomínal si chvíle zašlých let.
Dávno tomu již, kdy v rozkaz rady
z města vypuzen byl činem zrady,
aj, čas nyní pomsty k němu slét!
V čele druhů vrací se dnes zpátky:
neušetří města, rodné chatky,
Novgorod se musí před ním chvět.
Jímá kupce, chytá lodi všecky,
slzy žen jím nehnou, ni pláč děcký,
vraždí muže, pálí ves i dvůr.
Dnes je vyzval – zdaž v nich srdce reků?
Čeká – zírá – hle, kdes v nedaleku
šišáků třpyt zaleskl se z chmur.
Skočil jako pardal, krev jenž cítí,
ó, byť za ten okamžik dal žití,
cestu zakročil jim, řval jak tur.
Vichru bleskem křížily se meče.
Zvoní ocel, proudem krev již teče,
jeden proti stu – zdaž odolá?
K pomoci svých nepovolal druhů –
vztekle otáčí se v těsném kruhu,
bije, sráží vše kol do kola.
Křik a nářek – prach se vůkol šíří,
než vzplál úsvit, lehli bohatýři,
k poslednímu Vasil zavolá:
„Vrať se volně do zpupného města!
Rci, že taká všechněm bude cesta,
kdož se ke mně s mečem odváží!“ –
V městě úžas. – Radní páni v spěchu
svolávají obec, bez oddechu
do zbraně zvou všechny, ku stráži.
Rudou září zarděly se hory –
hoří Novgorodských bílé dvory,
dým a křik až k městu doráží.
Na poplach zas bijí zvony hranou,
v pýše Vasil před zamčenou branou
prochází se, boky podpírá:
„Do děr zalezli jste, plémě myší?“
Radní páni na hradbách jej slyší,
každý strachem div že nezmírá.
Co tu činit? Rozhodli se přece –
pláštěm z purpuru své kryjí plece,
dav jich k Mamelfě se ubírá.
U zlatého vdova kolovratu
na křesle si hovíc, na brokátu,
rukou hbitou bílý přede len.
Před ní služky v dlouhém korridoru
tkají skvostné látky jemných vzorů,
každé jiný úkol přidělen.
Jedna zlaté navléká si nitě,
v očko druhá hned je chytá hbitě,
smíchem, zpěvem zní vše celý den. –
Ohlas kroků zdvih se po nádvoří.
Před kněžnou se nízko posli koří,
každý z úcty čelem k zemi pad –
žalovat jdou na milého syna.
Vdova myslí, dumá, rozpomíná,
loktem bílým opřela se v zad,
usmála se, a pak dí v ta slova:
„Vyhledejte kmotra Vasilova,
poustevníka – přemůže ho snad!“ –
Prchla noc. – Hle, poustevník tu starý.
Po pás brada, v oku zápal jarý,
kasá ruce, v boj se hotoví.
Vlasy jeho k zemi dosahují,
rozkročil se jako dravec v sluji,
ve spár chytil topor habrový,
napřáhl jej, mrštil po junáku –
letěl topor jako střela v mraku,
dosáhl však cíle? Kdož to ví?
Stál zas Vasil neporušen, smělý.
Smíchem divokým rty se mu chvěly,
urval z vozu těžkou, silnou voj –
za kmotrem se pustil na dostihy.
Poustevník, jak zbaven let svých tíhy,
snad že zmládl, zahodil hned zbroj,
k dáli spěchal jako v letu ptáče. –
V městě opět křiku, nářku, pláče,
s Vasilem kdo teď se pustí v boj?
Opět radní páni k zámku vdovy
jdou a prosí pokornými slovy:
„Slituj se, měj s nebohými žal!
Poustevníka přemohl té chvíle –
kdož se může rovnati mu v síle?
Jeho rámě tvrdší žuly skal!“
Tehdy vstala hosudarka v chvatu,
do černého oblékla se šatu,
s čela přílby rudý chochol vlál.
Kráčí sama, kde té doby právě
Vasil hody strojil ku zábavě,
veselil se, tancoval a pil,
a že kořisť dnes as byla štědrá,
stáčel si v číš s půldruhého vědra
víno, blahých vzpomínaje chvil. –
Zlehka od pozadí, bez meškání
kněžna přikradla se, kolem skrání
objala jej rychle ze všech sil.
Marně Vasil bránil se a úpěl,
v objetí tom každý odpor ztupěl,
k jeho uchu šeptal sladký hlas:
„Ukroť, synu, svůj hněv slzou matky,
Novgorod tě rád již vítá zpátky,
otevře ti brány těžké zas,
smrtící zbraň nech tu v poli šírém –
štítem vlasti buď a bohatýrem,
před nímž by se vrah náš bázní třás!...“
Zalkal Vasil: „Chytře, matko, věru
skrotilas mne, přepadši mne v šeru
od zadu, líp nežli mnohý druh;
ale kdybys, neobejmouc jemně,
z předu byla sama přišla ke mně,
byl bych tebe zabil, při sám bůh!“