NEL MEZZO DEL CAMMIN DI NOSTRA VITA.
Čím více oko zvyká světa kráse,
čím víc se noří jsoucna do peřejí,
vždy víc a více duše rozvírá se,
a v jejích sadech stále bohatěji.
Čím od světa se více odpoutává,
tím lačněji se jeho teplem sytí,
a čím se denně svobodnější stává,
tím více chápe všechen zázrak žití.
73
Co prchavou jen chvilkou bylo dříve,
teď harmonicky splývá v její taje,
tak přetvořuje vše, co proměnlivé,
a pro svou vlastní nesmrtelnost zraje.
Teď teprv chápeš, vše, co skličuje tě,
že nesmí tebe v rozkvétání tížit,
a jediným že smyslem dnů tvých v světě
je sebe sama rozvinout a vyžít.
Toť tvoje léto, zahrady tvé skvělé,
toť poledne, kdy všechno zraje v kráse,
kdy jako vítěz ve tvém mužném těle
tvá duše zralá sobě oddává se.
A ty to cítíš, v životě tvém celém
že třeba hmoty, duch by mohl žíti –
je mystický to sňatek ducha s tělem,
je pohanská to doba tvého bytí.
74