Andante (1904)

Kniha smutku a vítězství, Jaroslav Kvapil

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ Z LET 1901 – 1903
[2] JAROSLAV KVAPIL
ANDANTE
KNIHA SMUTKU A VÍTĚZSTVÍ
PRAHA HEJDA A TUČEK 1904
[3] TISKL EDVARD LESCHINGER V PRAZE, VODIČKOVA ULICE
[4] FLÜGEL, FLÜGEL ÜBERS LEBEN, ÜBER GRAB UND TOD! RÜCKERT.
[5]
POESIE.
Dřív přicházela’s ke mně plna smíchu, já k vůli tobě se vším rád se smířil, mně bylo sladko v modlitbách i hříchu, a prostopášně přízní tvou jsem hýřil. Hrst plnu svěžích anemon a zvonků, proč do daleka jsi se zatoulala? Je po jaře, i léto jest už v sklonku, a bude jeseň, steskem neskonalá... [7] Teď když se vracíš, sám kdy sedám doma, jak závoj mlh by za sebou vždy táhla’s, stesk pláče dusíš zaťatýma rtoma a nikdy na mne nepromluvíš nahlas. Mé ženy náruč ovíjí mne měkká, je tepleji teď u nás, útulněji – klid mojí duše zajisté tě leká, a moje oči plakat neumějí. Vše dovedl jsem v harmonii zladit a požár mládí pravdou stlumit šedou: mé skleslé ruce dovedou jen hladit – leč objímat už tebe nedovedou. Už pro tebe byl rubáš tady ušit, zvěst čekal jsem jen, že jsi mrtva vskutku – proč přicházíš klid mužných chvil mých rušit a rozkvést ještě v pokojném mém smutku? V dnech májových, kdy vzduch byl něhou vlahý, kdy tebou ještě vášní bouřil nával, tys měla zemřít rozkošná a záhy – svět byl by s touhou tebe oplakával! Tys měla zemřít! Proč v poklid můj stálý teď navracíš se, němě žalující? Dva milenci, již sebe oklamali, tak sejdou se – a nevědí, co říci... 8
INTIMNÍ SCHŮZKY.
Intimní schůzky milenek a žen, v krbu kdy skrytém důvěrně to hřálo, kolikrát jsem vás čekal roztoužen, kolikrát srdce po vás zavzdychalo! Ve chvílích touhy, která opíjí, bohata chtěním, rozrušena ženou, znal jsem vás všechny, s jemnou gracií mladostí mojí šly jste neskojenou. 9 Z mladosti mojí cos jak tichá zář po letech svítí v moje snění chvíli – přeludy prchlé, básník samotář po letech ptá se, zda jste vskutku byly? Ani ten básník není pravdou již, prohráno písní v smíchu vše i smutku, ani ten stesk už v duši necítíš – mladosti moje, byla jsi kdys vskutku? 10
SHAKESPEARE.
V mou ztichlou duši víc a více vcházíš, jsi se mnou denně, sny mé doprovázíš, a kde mi druha v širém světě není, jdou tvoji lidé se mnou neviděni. Říš opustiv svých mladých snů a tužeb, jdu pokorně a oddán do tvých služeb, mé rty se stále tvými verši chvějí, a na tvém ohni zkřehlé ruce hřeji. 11 Stín jiných stínů – čím jsem byl v tom světě? Čím i tím srdcem, které zbožňuje tě, čím i tou sudbou, že to žití moje dřív dozpíváno nežli dožito je? Sny o slávě a kouzlem ještě zmámen, plášť Prosperův jsem shodil se svých ramen, říš opustil jsem, jež mou býti měla, a propustil jsem svého Ariela. Ó v chvíli té, kdy svět se za mnou zřítil, že chápu tě, já, polobože, cítil, že jako ty se vzdávám bez reptání své svobodě – a svému odříkání. Hned po poledni ustat ve svém díle, v svůj tichý Stratford vejít zasmušile a zticha dožít, ač to neskonejší – co nad to krásnější a tragičtější? Sníh ledovců všech nezmrazí tvé žití, hloub oceanů za hrob nestačí ti – a přec v té chvíli, věků učiteli, ó, Prospero, jsem žil tvůj smutek celý! 12
MRTVÉMU DĚDU.
Patnáct let už v zemi spíš, se tmou sloučen dávno již, přešel’s v půdu, v kořen květů, v jejich pel i v plodů tíž. Uvolněný v matku zem prošel’s dávno tvarů stem, prach tvůj nikým neviděný rozletěl se vesmírem. 13 Nepřestal jsi ve mně plát? Zase bys mnou ožil rád? Čím to, starče, že mně v noci zjevuješ se tolikrát? Jako němá rodu stráž vcházíš tiše v pokoj náš, velebný jak za života se mnou za stůl usedáš. A je světlo v oku tvém, jak se na mne díváš něm, jak se díváš, jak to vidíš, kterak rvu se s životem. Všechen duch tvůj, všechen sval životem mým žijí dál, dohaslý tep krve tvojí v žilách mých se rozpoutal. Mrtev můžeš dále žít v zápasech mých vlastní klid – ale po tobě já koho přijdu kdysi navštívit? Místo krve dávám jen budoucnosti lichý sen, do prázdna den ze dne žiji neplodný a nekliden. 14 Vyrván z půdy, z níž jsem rost’, všude štván a všude host, nespojím tě z minulosti ve svou vlastní budoucnost. Nadarmo’s mne k slunci zdvih’ – neožiješ v dětech mých, nebude tu pranikoho po nás v časech budoucích. Patriarcho dožilý, vrať se do své mohyly – jakobychom na tom světě byli ani nebyli! 15
ZA RAKVÍ.
Za rakví přítele, který ztich’, plno nás kráčelo truchlících, všichni jsme cítili v chvíli té žití to prázdné a rozbité. Hrobu jsme tušili bezedno, všichni teď byli jsme za jedno, jakoby v ztrátu a tichý žal mrtvý nás navzájem smiřoval. 16 Lidský hněv trpký a zavilý usmířen zdál se být na chvíli – ale když od hrobu mnohý šel, zavilý zase byl nepřítel. Chtěl jsi mi podati ruku svou nad přísnou věčnosti záhadou? Nepodal’s, odešel’s mlčky v dál – ani já ruky ti nepodal. Znovu se v závisti neznámé zítra či pozítří utkáme, život nás povolá do boje – a co jsme cítili, marno je. Chtěl bys teď, příteli mrtvého, odpustit živému pro něho? Kterak jsme malí a zpozdilí... Masky jsme sňali jen na chvíli! 17
DĚDICTVÍ.
Můj děd byl silák nad siláky, měl ostrou pušku na pytláky – a matička má rozmilá jen něhu po něm zdědila. Mně obojího přáno krátce, a zbude jenom resignace – svým dětem, kdybych jaké měl, bych dědictví to záviděl! 18
AVE, ANIMA PIA! Památce Marie Dostálovy.
Kudy šla jsi odtud jako světlý stín ze země, jež zkvétá, věčna do lučin? Kolem hnědých tůní, nad zamlklou řekou šla jsi jitřní mlhou stříbrnou a měkkou, nad zoranou hrudou, která jarem dýchá, šla jsi do závojů věčnosti a ticha? 19 Ve svých světlých očích cítíc věčno plát, cítila jsi zemi ve tmách zanikat? Březnová noc vlahá zvolna v ráno bledla, duše tvá se zpátky ani neohlédla, jako bílý zázrak v paprscích a jase do světla i záhad krásná ztratila se. Holubí jak peří, jako lehký dým co to ještě svítí vzduchem vonícím? Tvoje bílá stopa, něžná, hebká, měkká, do modra to mizí, kamsi do daleka, bílí motýli to do závratna spějí, andělé to boží zemi opouštějí... 20
UŽ TEDY NIKDY...
Už tedy nikdy nad kolébkou se nebudeme spolu skláněti, svou rukou hřející a hebkou sny nepožehnáš mému dítěti! Co bude po nás? Zhnědlé listí tvých vavřínů a listy básní mých, trou zpráhlé lidské nenávisti a marnost našich srdcí horoucích. 21 Co cítíme, kdo docílí to, či zrak se proto slzou zakalí? Té krve je mi tolik líto – my budoucnu jí přece nedali! 22
KRISIS.
Mne není dána radost tichých dní, kdy obzory se jarně modrají – nač zapírat ten poklid smuteční, jenž obestřel mou duši potají? Rys velkosti můj jarní neměl den, a zbylo z něho jen, co malého, duch nesmrtelna byl mi odepřen, a nadarmo vše bylo bez něho. 23 Mně nepostačí pouhou složkou být v té pantomimě doby tajemné, co řekl jsem, moh’ jiný vyslovit, a století být mohlo beze mne. Den zítřejší víc nepoví mi snad, než co už dneškem bylo zmeškáno, má pýcha byla licha napořád, mé vítězství už předem vylháno. Má každá cesta ústí v rozcestí, můj každý vzmach se v ústup promění – mně není dána věčnost bolesti, mně byla vzata rozkoš tvoření. Můj velký klid, toť pláň je mlhavá, a v křižovatkách ztracen věřím tam jen jedné cestě, jdoucí do tmava, v klid největší – a tou si netroufám! 24
DOLOROSO.
Tak blízko jsi a nemáš ani zdání, co duše moje musí unésti... Ne úsměvy, ne slzy, pohrdání – jen mlčení měj pro mé bolesti! My nedovedem mluvit jejich řečí, vlož ruku svou mi mlčky na čelo – má bolest byla stokrát, stokrát větší, byť stokráte to tebe bolelo. 25 Jsme na pobřežích věčnosti a smutku, a veliké je ticho nad námi, jdem pospolu a neznáme se vskutku – já krví splácel, co ty slzami. 26
PŮLNOČNÍ.
Jaké to ticho, jaký to klid! Pode mnou město ustalo žít, řeka jen dole hučí v tmách, kolem noc chodí po špičkách – ó chtěl bych ještě promluvit! Abych ti ani nevzrušil sen, promluvit třeba potichu jen, dobrou noc třeba jen ti dát, pošeptat ještě: „Mám tě rád!“ nad tebou spící zaplakat! 27 Anebo zapískat zoufale, líbat tvé oči ospalé, vzbudit tě ze sna, vrhnout se na zem, ze všeho, ze všeho vzbudit tě rázem, zapálit kolem celý svět, divokou bolest vykřičet! Anebo utíkat noční tiší, kde mne už nikdo neuslyší, do tmy a do prázdna ztrácet se, ztrácet, jakobych nikdy neměl se vracet, ale tam výkřikem zaburácet! Rouhat se bohu a tobě a sobě, vlastní své prokleté rouhat se době, nadarmo do tmy a do věků lkát, rozcuchán pod nebem oblačným stát, duši svou vášnivě zburcovat! Vykřičet v hlucho bolest svou, bolest svou marnou a vášnivou – ale pak uštván a vysílen vrátit se k tobě, k tobě jen, abys ty ani nezvěděla, kterak má duše zaúpěla, šťastna bys mohla znovu žít – jaké to ticho, jaký to klid! 28
NOCTURNO. IGNÁTU HERMANNOVI.
Sám jsem doma. Nedočkavě vlastní srdce slyším bíti... Jakoby teď po vší vřavě chtělo se mnou promluviti... O těch, kdož už dotrpěli, usmířeni hrobů tmou? O těch, kteří nezemřeli a přec pro mne mrtví jsou? 29 Život můj byl samá sázka, porůznu se leckam schýlil, život můj byl samá láska – a já tolikrát se zmýlil! Vztáh’ jsem ruce na vše strany do široka daleka, zřel jsem velké činy, plány – málokdy však člověka. Člověka, jenž nenachýlí přesvědčení nad pohodlím, člověka, jejž neomýlí, že se k jiným bohům modlím. Clověka,Člověka, jejž nedojímá, co je milo nemilo, člověka, jenž mluví zpříma, třeba by to ranilo. K němu se vším, co je mého, co bych neřek’ pranikomu, do poustevny duše jeho tiše vejít jako domů, v oči se mu zpříma dívat, otevřít mu srdce hned a tak s ním se pousmívat na ten širý boží svět! Sám jsem doma, noc se krátí, v duši se mi rozjasnilo, 30 jakobych měl zúčtovati všechno, co mi v světě milo, jakoby už po všem bylo, co kdy v srdci zazebe, v duši se mi rozjasnilo – a já vzpomněl na tebe! A tak prostě, tvým jak zvykem, ale spolu hodně vřele chtěl bych ti to říci s díkem, že tě rád mám z duše celé! Sám jsem doma, noc se krátí, je nás málo, ty to víš, svět se proto neobrátí – ale ty mi rozumíš! 31
ROZKOŠ OKAMŽIKU.
V tebe stajeny jsou věčnost celá, krása vášně, ryzost přesvědčení, nesmrtelnost smrtelného těla, zpupnost zla i bělost roztoužení. Vše je tříští náhody a zvyku, není třeba, bychom pro to byli – tys jen pravdou, svatý okamžiku, protože jsi opravdu v té chvíli. 32 Po tobě vše do šediva splývá, po tobě už není horoucnosti, radost činu jako bolest divá zanikají tebou do marnosti. Hrdě se jí člověk v tobě rouhá, rozkvétaje tebou do krvava, nesmrtelnost únavná a dlouhá v záchvatech tvých nádhernou se stává. Andělů máš zavržených pýchu, celá věčnost tebe nezkonejší – stejně krásný v čistotě i hříchu, pozdraven buď, vládce nejslavnější! 33
PAVOUČEK.
Sám pozdě v noci doma, čtu přísnou knihu astronoma, čtu o nezměrnu let... List obrátit chci zlehoučka – a vidím pavoučka, jenž na okraj si sed’. 34 Mne věčnost láká šerá, a na té stránce sedí efeméra – list zvrátím, zhyne hned! Ta věčnost, jež mne dráždí, zda ta jí nezavraždí? Oč zkrátím její svět? Jen o vteřinu jsoucnosti – i ta je věčností! Cos neodbytně táhne ruku zpět... Kdos velký zdá se blížit – byť vteřinu jen, chci ji vyžít! A já dnes nedočet’... 35
POLEDNE.
Je červenec, doba lip a růží, den zraje zdarem, kam zrak pohlédne... Jsou ženy krásny, vášnivi jsou muži, žár radostného nastal poledne. Šel’s alejemi, pohodou a stínem, vše bylo ticho, ve všem úleva, zdroj chladivý kdes zpíval pod jasmínem – a teď to horko tebe zalévá! 36 Tvá celá bytost náhle vzbouřila se, chce do úpalu v pole lilijí, kde všechny smysly v nádheře a kráse se pod hlubokým nebem opijí. Jak svatá lázeň vlní se to parno, je božsky krásně, s beder padá šat – už nedojdeme, vše by bylo marno, lze pohansky jen dneška užívat! 37
STUDÁNKY JARA.
Studánky jara, nejste zasypány? Po léta úpal života jsem snášel, mlčením pyšným hojil jsem své rány – v kterých to hájích ještě jsem vás našel? Oželel vůně jsem rozváté, oželen byl jsem už stokráte – a vy zas ze hlubin tryskáte? 38 Byla noc letní, krátce minula mi, vychladla zase pohádka mé krve – kterak že znovu vzbouzíte se samy, svěžejší, čistší, než jste byly prve? Mrtvá má mladost jak za živa za letních půlnocí zářivá ve vás se radostně umývá. 39
KOUT DUŠE.
Jsou v duši místa odlehlá a vlahá, pták zpívá tam, kdy všechno mrtvo kolem, rej vážek těká nad kvetoucím stvolem, a modrem svítí v dálku Psyché nahá. Jdu dlouhou poutí ke tvé duši, drahá, jdu, jakbych kráčel po strnisku holém, jsem sedrán cestou, svědomím a bolem... Krok vázne mi a vejíti tam váhá. 40 Když vše jsem vzal ti, co kdy těšilo tě, tam jistě chvíli sníváš o samotě svůj nedosněný, hrdě dívčí sen. Věř, nevejdu a půjdu dál svou poutí: jsou hroby tam, k nimž nesmím pokleknouti – a poslední je pro mne otevřen. 41
USMÍŘENÍ.
S knihou veršů, plnou vzácných nálad, nalil jsem si vína do své číše... Z obojího cítím teplo sálat – letní noc tak prohýřit chci tiše. Buď mi hostem, bratře nepoznaný, o němž nevím, pro koho jsi zpíval, pro koho tvé krvácely rány v melodický sladkých veršů příval. 42 Duše tvá však duši mé je blízka, neznám žiji celé žití tvoje – mně i tobě po něčem se stýská, mně i tobě mnoho ztraceno je. Vedle zticha usíná má žena se svým srdcem oddaným a měkkým, duše má je teple roztoužena – chtěl bych o tom pohovořit s někým! Nevím, kdo jsi byl a zda jsi posud, bratrství však přáno našim duším, všechen toužný, zjitřený svůj osud ve tvé knize zrcadlit se tuším. Ve tvých slokách, dávno vyzpívaných, tichý pláč mé vlastní duše chví se, v cypřiších tvých hájů zadumaných obzory mých dálek zjasňují se. A já cítím, jak má bytost celá v sladké proudy věčnosti se vpíjí, uvolněná, světu odumřelá, pohlcena kosmu harmonií. Nad pláněmi dnů mých nehostinných dočasnost se do věčnosti jasní – a již tuším tisíc duší jiných zrcadlit se ve slokách svých básní! 43
DŮM NA NÁBŘEŽÍ.
Zní tichá hudba z ostrovů, je pozdní letní den, v ten mlčenlivý velký dům jsem vkročil rozrušen. A dvanáct roků minulých mou duší oválo – ó jaká věčnost bezmála, ó jak to pramálo! Ten staromodní pokojík zda zas nás pohostí? Tam čekávala’s nahoře, svět mojí mladosti. 44 Vše bylo tam již uvadlé, vše mrtvo před léty, ty suché květy ve vasách, ty staré portréty, ten opuštěný nábytek, jenž nadarmo tu tlel, ten spinet v koutě pokoje, jenž sto let nezazněl. Až jednou v jarní podvečer tys víko pozdvihla, a mrtvá vůně pokoje v těch tónech zajihla. To bylo jaro na hrobech, kdy vše se zrumění, jak z mrtvých vstání znělo to, jak náhlé vzkříšení. To jakby roků bezpočet zpod plísně své se zdvih’ – to naše mladost rozkvetla v těch vůních truchlivých. A po letech a po letech v ten podvečerní čas proč táhne mne to nahoru, ten spinet slyšel zas? Zní tichá hudba z ostrovů, jdu v sladké nesnázi, a po schodišti, zdá se mi, že někdo odchází. A zdá se mi a zdá se mi, že nedojdu již zpět, že spatřím cosi drahého kol tiše odcházet. Že potkám sladkou Mladost svou, jak odtud pospíchá, že nepohlédne na mne již a jenom zavzdychá. Že potkám krásnou Mladost svou, jak v bílém rubáši ty všechny uschlé květiny nám shora odnáší. 45
HOVOR S DUŠÍ.
Tak často spolu býváme teď sami a mlčky dlouhé rozhovory máme, jsme spolu léta, a přec připadá mi, že teprve se nyní poznáváme. Dřív bylo třeba mnohého se zbavit, ať konvence to, víra, ba i štěstí, než bylo možno tyto chvíle trávit a dnů svých problém žíti bez bolesti. 46 Ó kdyby bylo lze se ohlédnouti, čí kroky věrné v našich stopách spějí! Čí věrné oči naší tichou poutí nás jako hvězdy mořem provázejí! Zrak sestry tvé, ó duše má, to zbožný tvé kroky hlídá, nad propastí jdeš-li – ó zdaž by byly tyto chvíle možny, ty věrné oči kdyby s námi nešly? A čím víc spolu, duše má, jsme sami a čím víc v zázrak světa ztrácíme se, tím oddaněji mými nad stopami se bílá duše mojí ženy nese. V mé slunce věří, kráčí tiše za ním, a mlčení jí naše nezarmoutí, jak vzdalujeme se, zří s odříkáním, a je přec všude, kde chcem spočinouti. Ty se mnou mizíš v záplavy a bezdno, toť závrať smyslů, co teď zmámilo tě – a v její duši zázračné je hvězdno, svit bílých stálic, touha po dobrotě. Rci, duše moje, věčna nad hlubinou až zbavíme se dočasna a věcí, zda vaše vlny harmonicky splynou, zda s její duší pochopíš se přeci? 47
PALLIDA MORS.
Tak plaše sklonila jsi k mé hrudi hlavu svou: kdes blízko, zcela blízko Smrt byla návštěvou! My oba zachvěli se, a radost ubledla – jdouc pod našimi okny, Smrt vzhůru pohlédla. Mám zastřít všechna okna či světla zhasit mám, mám dvéře zatarasit, by neviděla k nám? 48 Dní našich smutek roste v ten život vezdejší – a denně naše láska je přece stálejší. Byť stokrát zapírána, je posledním mým snem, byť stokrát oklamána, je krasší každým dnem. Vše ostatní, toť chvilky a závrati a blud, toť záchvaty a hříčky, jež přišly odjinud, vše ostatní je marno a v mhách to zhasíná – a jenom naše láska to přečká jediná! Ó zatul se v mé lokty jak v onen první den, kdy slova nejvěrnější jsem řek’ ti okouzlen! Dnů bude stále méně, víc lásky každým dnem, až v posled u svých dveří krok Smrti zaslechnem. My dlouho tušili jsme krok její z daleka – ať vejde jako sestra a nás ať nezleká! 49
PÍSEŇ.
Noc je tichá, mlčenlivá, ale na dně srdce zbývá, když už všechno oželeno, jedno jméno, sladké jméno. Tebe ze snů nevyruší, nepotřísní tvoji duši, nevyslov ho nade hroby – vždyť nás oba bolelo by! 50
HLUBINY DUŠE.
Vše, čím se tobě zjeví, toť odlesk světa jen, let oblaků, rej vážek, jenž těká nekliden – leč v hlubinách, až dole, kde nic se nemění, všem zrakům nepřístupno dlí svaté mlčení. Květ, jenž pad’ na hladinu, tam dolů nepadne, i kámen může stěží v to ticho záhadné, tak daleko je na dno, a taká je tam tiš, že sotva jednou v žití sám vše to pocítíš. 51 A přec tam na dně leží, ať žil jsi cokoli, snů ztroskotané lodi a dívčí mrtvoly a bolestí tvých břímě a šípy ze tvých ran – a nejhlouběj v té hloubce sám ležíš pochován. 52
NALADĚNÍ.
Jakoby to letní nocí někde housle hrály, rozkošné to naladění zadychlo mne z dáli, ani nevím, bylo-li to pravdou nebo zdáním – jakoby se něčí ruka přitiskla k mým skráním! Přišla jsi to, mladosti má, ještě chvíli ke mně? Bez vášně a bez lítosti minulo to němě, jenom tepno, tiché teplo na ztišené skráni – bylo to jak pousmání, jako usínání... 53
ANDANTE.
Jen chvilku, chvilku! Hříchem nebylo, co rozkoší mne snivou dráždilo, co chvělo se jak akord na klávesách a krásné bylo, že jsem po tom nesáh’. Co opojit mne mohlo dosyta, když číše vína do dna vypita, a náruživost sebe ukonejší, být sladší nemohlo a rozkošnější. 54 Ten den byl parný, mohla bouře být – teď večer jest a vyjasnil se v klid, a šťasten jsem, když moje noc už blízka, že jenom z dálky na časy se blýská. S luk požatých to ještě vydychlo, kdes v hlubinách to ještě zašplíchlo, a nad krajinou duše mé i její teď bílé hvězdy tiše vycházejí. 55
TICHO.
Abys prožil, co ti dáno není, zavřít musíš oči jako v snění, rozsvítit své duši, neptat se jí, kudy do závratna její chvíle spějí. Kdybys řekl slovo, kdybys vzdychnul, všechen zázrak zhasl by a ztichnul, a tvá plachá duše jako žena před tebou by stála nahá, zneuctěna. 56
ČERVENEC.
Ó srdce, nádherné srdce, můj vládce prokletý, má pýcho, někdejší slávo, ó jsi to ještě ty? A jsi-li podnes to vskutku, můj krásný tyrane, ó srdce, nešťastné srdce, co z tebe zůstane? Můj slavný vítězi v bojích, kde všechno vzdali ti, kdo všechna vítězství tvoje moh’ rázem popříti? 57 A v této odvážné bitce, kde všeho pozbudem, ó co tě dovedlo ztišit a smířit s osudem? Máš pořád překotnou vášeň a bázně pramálo, vždyť méně krve dnes nemáš, než jindy’s mívalo, vždyť ještě záchvaty míváš, jež tebe pustoší, vždyť ještě dovedeš trpět a třeštit rozkoší – nač náhle pokora tvoje, nač radost z bolesti, když možno vykřiknout ještě a žhavě vykvésti? Už venku červenec hýří, plá světly rudými – ó srdce, zpozdilé srdce, nač čekáš, řekni mi? Jsou tytam sasanky dubna a toulky do dálek, jsou tytam slavičí noci a týdny fijalek, i květen šeříků minul, jsou vůně rozváty, v klín teplých červnových nocí už sprchly akáty, zdroj přestal ve trávě zpívat, a praží výsluní, i pyšné pivoňky zvadly, ty kněžny bez vůní – je doba královských růží, jež vášeň rozvíjí, je doba omamných dechů, je měsíc lilijí. Dnes ještě zvítězit můžeš – až dnešek pomine, byť byly tisíce zítřků, už nikdy, nikdy ne! 58
JAKO V POHÁDCE.
Vše bylo jako v pohádce, a na všem ležel hvězdný svit – jen ruku vztáhnout, zasmát se a slovo promluvit! Víš, že jsi stál už na prahu všech vidin a všech zázraků? Jen odvahu, jen odvahu, ty plachý tuláku! 59 Než letní noc se rozední, tu odvahu jsi míti směl... A tys to slovo poslední zas hrdě zamlčel. Je ráno, nocí sklamané, a na všem slzí rosná tíž – a pohádkou to zůstane a nesplní se již! 60
IMPROMPTU.
Zas bylo to jak okouzlení, kdy není bouř a není klid, zas tvoje krev se marně pění, a zase budeš mlčky žít. Je mužný věk to roků mých? Je červen duší úrodných? Či byly to jen toulky slastí kams do neznáma nad propasti? 61 Ó kráso duše usmířené, rci, zdali vůbec bolí to? Noc nádherná se světem klene – je po všem, víno dopito... 62
SENOSEČ.
Za červnových nocí srdce dotoužilo, usíná a usne mi... Není možná, aby jaro ještě bylo se slavíky, s vůněmi! Lze teď jenom tušit, zamyslit se časem, nač ta touha veškerá... S posečených lučin když to zadýchá sem, jaká smyslů nádhera! 63 A čím duše více pohnutí se brání jako v usínání, v snách, oč je více vášně ve všem odříkání, více lesku ve hvězdách! Nebude už z rána plno květů v rose, žili jsme a dožili – věru ani nechci, aby splnilo se, co sem dýchlo na chvíli! 64
POUR ÊTRE AVEC ELLE.
Kdy zaslech’ jsem ta slova? Kdo je řek’, sám nevěděl, co smutku se v nich tají... Jsou zadýchána vůní vzpomínek, a mrtvá jara jimi dokvétají. Kdys bolela mne – denně vzpomínám si! – a teď jsou krásna hudbou ozvěny, jež zalehnula z prázdna v prázdno kamsi, v lež lichotnou a smutek bezcenný. 65 A výčitkou-li tehdy chtěla být, jsou dnes jak tiché, smírné usmívání, a chtěla-li kdys komu ublížit, dnes nezarmoutí a dnes neporaní. Jsou jako píseň... Nepatřila světu, a dávno minul všechen jejich žal – a přec ta píseň po nás zůstane tu a jiná srdce bolet bude dál! 66
POCHOVÁNO. DOHRA K „OBLAKŮM“.
Že nesejdou se nikdy, věděl s klidem, a kdyby přišla, že by prchnul před ní... Měl v duši ticho obvyklé a všední, byl smířen se vším láskou ke všem lidem. Už na mladé sny jeho příkrov dali, bůh jiný sídlil její ve svatyni – a věděl víc, než mohli tušit jiní, a trpěl míň, než jiní trpívali. 67 Že posud je, sám nechtěl uvěřiti, že kdysi byla, tolik věděl pouze – nic tělesného nebylo v té touze, a stokrát mrtva mohla třeba býti. Měl duši klidnu, vyjasněné zraky, přál rozkoši či hrobu její tělo – sám zapřel ji, a to ho nebolelo, a jistě ona zapřela jej taky. Nic nebylo, vše zaplavila doba... Leč je-li rozkoš únavná a krátká, leč je-li věčnost, příšerná i sladká – vše bylo v tom, co umlčeli oba! 68
VĚČNOST.
V přísných dnech, kdy smrt se snoubí s žitím, víc než jindy tvoji blízkost cítím, cítím, jak se s věčnem pojí hmota, jak mi tebe třeba do života. To je víc, než poblouznění denní, mnohem víc, než chvilky odcizení – toť ta věrnost jediná a bez dna, věčnost je to závratná a hvězdná. 69 Nad propastí věkovitých strží naše ruce vášnivě se drží, vzpírají se k nesmrtelna divu – není možno bez tebe být živu! 70
ANDĚL JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Stál nahý, silný, skvělý u bran ráje, byl zcela jiný, než jej víra líčí, cos pohanského v jeho zjevu bylo. Stál na rozhraní tuch a skutečnosti, syn snů i hmoty, strážce obojího, a člověk zdál se jím být vyvrcholen v tvar nejsmělejší pozemských svých fikcí. 71 Co bylo za ním, smyslům unikalo, a člověk jenom z jeho krásy hádal, že mohlo by to ještě krasší býti. Leč před ním kvetla celá naše země, a před ním věčně plodila se hmota a cokoli ta plně porodila, tvar jeho mělo, třeba jenom z části, a kdokoli se bohu rouhat počal, zdál andělu se tomu podobnější. Snad za ním v ráji bratři jeho pěli, a v bílá roucha byla zahalena jich těla nehmotná a bez pohlaví, snad byl to anděl jimi zavržený – a proto nah byl, nádherný a lidský. 72
NEL MEZZO DEL CAMMIN DI NOSTRA VITA.
Čím více oko zvyká světa kráse, čím víc se noří jsoucna do peřejí, vždy víc a více duše rozvírá se, a v jejích sadech stále bohatěji. Čím od světa se více odpoutává, tím lačněji se jeho teplem sytí, a čím se denně svobodnější stává, tím více chápe všechen zázrak žití. 73 Co prchavou jen chvilkou bylo dříve, teď harmonicky splývá v její taje, tak přetvořuje vše, co proměnlivé, a pro svou vlastní nesmrtelnost zraje. Teď teprv chápeš, vše, co skličuje tě, že nesmí tebe v rozkvétání tížit, a jediným že smyslem dnů tvých v světě je sebe sama rozvinout a vyžít. Toť tvoje léto, zahrady tvé skvělé, toť poledne, kdy všechno zraje v kráse, kdy jako vítěz ve tvém mužném těle tvá duše zralá sobě oddává se. A ty to cítíš, v životě tvém celém že třeba hmoty, duch by mohl žíti – je mystický to sňatek ducha s tělem, je pohanská to doba tvého bytí. 74
PŘÍPITEK NA HORÁCH.
Na horách nejvyšších, celá zem u nohou když se mi rozhostí, nad lidmi, nad mraky, nad sluncem připíjím tobě, mladosti! V nádherných obzorech prostoru, kde už jen silnějších dýchá hruď, v závratných končinách kondorů, mladosti lidstva, zdráva buď! 75 Kolkolem odvěký leží sníh, věčnosti bílý tu svítí chlad, kolkolem na horách nejvyšších slavně je prázdno posavad. Na horách nejvyšších! Celá zem pode mnou v smutku a marnosti – nad lidmi, nad mraky, pod sluncem čekám tu na tě, mladosti! 76
VENUŠE. GLORIOSI CORPORIS MYSTERIUM.
Ty zapřená a přece živa znovu, ty s leskem večernice, když se stmívá, v tvar nejkrásnější, v sloku básníkovu buď zakleta a buď v ní věčně živa! Když propasti své otevírá západ, ty rozjiskřená oslňuješ zemi – a to je vše, čím tebe mohu chápat, že za tebou se řítím smysly všemi. 77 Že co je věčno ve tvém hmotném zjevu, chci slavným slovem nad propastí schvátit a bez nářku či hněvu, bez úsměvu jak výraz věčna světu z tebe vrátit. Noc moje krátká záhy pohltí tě, i tvoje noc už v hloubkách lesů čeká – leč bílá vzplaneš jindy na úsvitě a vzejdeš jiným, svítíc do daleka. To bude jitro nestřísněné slovy, zas bude červen úrodný a zlatý, my budem spát už pod slehlými rovy, a naše jména zvukem bez podstaty. A tehdy vzejdeš na východě skvělá všem zbožňujícím nádheru a hmotu, jak mysterium přeslavného těla, jež v moji noc dnes bíle svítilo tu. Ó pohanská má sestro vítězící, plaň do záhrobí veškerým svým leskem, buď naše tmání věčna zřítelnicí v zem sešlapanou křesťanstvím a steskem! V svět navrátí se po staletích svěží snad i má bytost ve změněném tvaru, a nade hroby, kde prach lidský leží, zem bude kvésti ve svém věčném jaru. 78 A zas tě uzřím, obrozený z hmoty, jak v dnešní večer planout nad závratí, zas vítěziti budeš nad životy, a zas tě budu vznícen zbožňovati! 79
SUB SPECIE AETERNI.
To byl by největší zázrak: svůj život, všechen svět si pro vždy rozřešit věčnem a tak to uvidět. Dát vyžít v obzorech věčna svým vášním, chvilkám všem, a sebe vyslovit věčna či kosmu výrazem. Svou touhu, jásavou radost, své sny a marnosti i bolest, únavu, rány žít smyslem věčnosti. 80 Svůj dnešek rozvinout v dálky a dneškem svým je zřít a všechna odvěká slunce v svůj dnešek soustředit. Tak teprv doved’ bys mluvit, až zmlkneš docela, v lesk příštích hvězdnatých nocí a v jitra přeskvělá, v bouř nových úchvatných vášní, jež stálou proměnou zas budou otřásat lidmi a dál se poženou, a v nové útvary lidstva a v nové krásy vděk a v nová vítězství slavná všech příštích myšlenek. 81
CENTRUM.
Den jeden byl či bude ve tvém žití, ba hodina jen, chvilka jediná, kdy objeví se smysl tvého bytí, zkad nesmrtelnost tvoje počíná. Vše ostatní, toť marnost byla stálá, blud pozemský a příliš krátká lež – a chvíle tato dokud nenastala, ty pro svůj život smyslu nenajdeš. 82 Až potud všechno, dočasnem tě šálíc, lesk mělo všední nocí tvých i dní – a teprv tehdy slavnou silou stálic se tvoje bytost k věčnu uklidní. A v chvíli té ty teprv budeš něčím, co k božství samému své vztahy má a z centra svého kruhem stále větším i statisíce roků objímá. Zde zakotvíš a půjdeš odtud zpátky k svým všechněm vášním, k mladé závrati, zpět až k té chvíli drahé svojí matky, kdy dočasný ten život dala ti – a stejně půjdeš z nádherného dneška v svou budoucnost, až na záhrobní tiš, kde mysteria náboženství těžká si pozemským svým bytím rozřešíš. Ať malý okruh kolem centra tvého, ať mocný byl v tom bytí odvěkém, vše nabude zde smyslu naprostého – v té chvíli byl’s či budeš člověkem! 83
FUGA.
V snů lázeň stoupá moje duše nahá, žár západu ji zatápí svou slávou, lesk jejích křídel na oblacích svítí, a u nohou jí země tichne v šeru. Let patnácte jsem verš ten v mysli nosil, rval s myšlenkami o jeho se krásu, byl jeho vězněm, jejž on v nocích budil, byl němým strážcem jeho tajemnosti, a všechny moje sloky dosavadní se zdály kupit jeho na mohylu, kde se mnou zajde neznám, nevysloven. 84 A teď v té lázni požárů a touhy on v ústret věčna nahlas probíjí se a propouští mne z mlčení a klatby, jež přísahal jsem jeho spanilosti. Jest opravdu dnes veliká ta chvíle, v niž smělý hoch kdys nedoufal si věřit, jíž bávala se moje mužná léta, jíž ani láska stvořit nedovedla, jež ztraceným se rájem provždy zdála? V snů lázeň stoupá moje duše nahá a sama lázní ohnivou se stává, kam celý život dosavadní stápím, kde roztavuji celou bytost svoji a jako západ zalévám jí všechno, co pode mnou i nade mnou se zračí. Jen jedna hvězda v záplavě té svítí a ta v té výhni teprv zrodila se a nad tou výhní necitelná čeká, až v modro noci schladne lázeň žhavá a pohltí nás všechny, všechny, všechny... Ó zázračný ty verši, na to čekal’s let patnáct němý na dnu duše tedy, a proto byl jsem vězněm tvým i strážcem, a proto rozbil’s náhle pouta moje! Dnes nespoután a roztavuje všechno, sám jako slunce ohnivý a žhoucí jsi strávil dneška obrysy a tvary, lesk tiché řeky, háje na vršinách, 85 zdi starých měst, jež mrtvy se už zdály, let oblaků, jenž za tebou se řítí, a ve propasti nebes všechny hvězdy? Ó nekonečná lázni, nesmrtelno mi dáváš poznat oživené hmoty, sil vítězství, jež dneška zbavily se a požárem svým vesmír zaplavují! Ne patnáct let – let sta a statisíce dnes tebou náhle vzhořely a vzplály, toť moje věčnost v plamenech tvých hoří a splývá s věčnem zániku i vzniku, jest od počátku, byla, jest a bude, je chaosem, zkad nové světy vstanou, a zase bude jejich žhavou lázní a zase bude jejich velkým hrobem a zase dá jim sílu jiter příštích. V snů lázeň stoupá moje duše nahá, je nádherná, jak nebývala nikdy, je nekonečná, světy obsahuje, i večernici obsáhla již sladkou a jde s ní v západ... Noci, sečkejte tu, a byť vás byly po mně miliony, mé jitro přijde! E: pk; 2004 86
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Leschinger, Edvard
(Hejda a Tuček - Tiskl Edvard Leschinger)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 86

Autor motta: Rückert, Friedrich
(Rückert.)

Motto: Rückert, Friedrich
(Rückert.)