HLUBINY DUŠE.

Jaroslav Kvapil

HLUBINY DUŠE.
Vše, čím se tobě zjeví, toť odlesk světa jen, let oblaků, rej vážek, jenž těká nekliden – leč v hlubinách, až dole, kde nic se nemění, všem zrakům nepřístupno dlí svaté mlčení. Květ, jenž pad’ na hladinu, tam dolů nepadne, i kámen může stěží v to ticho záhadné, tak daleko je na dno, a taká je tam tiš, že sotva jednou v žití sám vše to pocítíš. 51 A přec tam na dně leží, ať žil jsi cokoli, snů ztroskotané lodi a dívčí mrtvoly a bolestí tvých břímě a šípy ze tvých ran – a nejhlouběj v té hloubce sám ležíš pochován. 52