MRTVÉMU DĚDU.

MRTVÉMU DĚDU.
Patnáct let už v zemi spíš, se tmou sloučen dávno již, přešel’s v půdu, v kořen květů, v jejich pel i v plodů tíž. Uvolněný v matku zem prošel’s dávno tvarů stem, prach tvůj nikým neviděný rozletěl se vesmírem. 13 Nepřestal jsi ve mně plát? Zase bys mnou ožil rád? Čím to, starče, že mně v noci zjevuješ se tolikrát? Jako němá rodu stráž vcházíš tiše v pokoj náš, velebný jak za života se mnou za stůl usedáš. A je světlo v oku tvém, jak se na mne díváš něm, jak se díváš, jak to vidíš, kterak rvu se s životem. Všechen duch tvůj, všechen sval životem mým žijí dál, dohaslý tep krve tvojí v žilách mých se rozpoutal. Mrtev můžeš dále žít v zápasech mých vlastní klid – ale po tobě já koho přijdu kdysi navštívit? Místo krve dávám jen budoucnosti lichý sen, do prázdna den ze dne žiji neplodný a nekliden. 14 Vyrván z půdy, z níž jsem rost’, všude štván a všude host, nespojím tě z minulosti ve svou vlastní budoucnost. Nadarmo’s mne k slunci zdvih’ – neožiješ v dětech mých, nebude tu pranikoho po nás v časech budoucích. Patriarcho dožilý, vrať se do své mohyly – jakobychom na tom světě byli ani nebyli! 15