NOCTURNO.

NOCTURNO. IGNÁTU HERMANNOVI.
Sám jsem doma. Nedočkavě vlastní srdce slyším bíti... Jakoby teď po vší vřavě chtělo se mnou promluviti... O těch, kdož už dotrpěli, usmířeni hrobů tmou? O těch, kteří nezemřeli a přec pro mne mrtví jsou? 29 Život můj byl samá sázka, porůznu se leckam schýlil, život můj byl samá láska – a já tolikrát se zmýlil! Vztáh’ jsem ruce na vše strany do široka daleka, zřel jsem velké činy, plány – málokdy však člověka. Člověka, jenž nenachýlí přesvědčení nad pohodlím, člověka, jejž neomýlí, že se k jiným bohům modlím. Clověka,Člověka, jejž nedojímá, co je milo nemilo, člověka, jenž mluví zpříma, třeba by to ranilo. K němu se vším, co je mého, co bych neřek’ pranikomu, do poustevny duše jeho tiše vejít jako domů, v oči se mu zpříma dívat, otevřít mu srdce hned a tak s ním se pousmívat na ten širý boží svět! Sám jsem doma, noc se krátí, v duši se mi rozjasnilo, 30 jakobych měl zúčtovati všechno, co mi v světě milo, jakoby už po všem bylo, co kdy v srdci zazebe, v duši se mi rozjasnilo – a já vzpomněl na tebe! A tak prostě, tvým jak zvykem, ale spolu hodně vřele chtěl bych ti to říci s díkem, že tě rád mám z duše celé! Sám jsem doma, noc se krátí, je nás málo, ty to víš, svět se proto neobrátí – ale ty mi rozumíš! 31