NOCTURNO.
IGNÁTU HERMANNOVI.
Sám jsem doma. Nedočkavě
vlastní srdce slyším bíti...
Jakoby teď po vší vřavě
chtělo se mnou promluviti...
O těch, kdož už dotrpěli,
usmířeni hrobů tmou?
O těch, kteří nezemřeli
a přec pro mne mrtví jsou?
29
Život můj byl samá sázka,
porůznu se leckam schýlil,
život můj byl samá láska –
a já tolikrát se zmýlil!
Vztáh’ jsem ruce na vše strany
do široka daleka,
zřel jsem velké činy, plány –
málokdy však člověka.
Člověka, jenž nenachýlí
přesvědčení nad pohodlím,
člověka, jejž neomýlí,
že se k jiným bohům modlím.
Clověka,Člověka, jejž nedojímá,
co je milo nemilo,
člověka, jenž mluví zpříma,
třeba by to ranilo.
K němu se vším, co je mého,
co bych neřek’ pranikomu,
do poustevny duše jeho
tiše vejít jako domů,
v oči se mu zpříma dívat,
otevřít mu srdce hned
a tak s ním se pousmívat
na ten širý boží svět!
Sám jsem doma, noc se krátí,
v duši se mi rozjasnilo,
30
jakobych měl zúčtovati
všechno, co mi v světě milo,
jakoby už po všem bylo,
co kdy v srdci zazebe,
v duši se mi rozjasnilo –
a já vzpomněl na tebe!
A tak prostě, tvým jak zvykem,
ale spolu hodně vřele
chtěl bych ti to říci s díkem,
že tě rád mám z duše celé!
Sám jsem doma, noc se krátí,
je nás málo, ty to víš,
svět se proto neobrátí –
ale ty mi rozumíš!
31