KRISIS.

KRISIS.
Mne není dána radost tichých dní, kdy obzory se jarně modrají – nač zapírat ten poklid smuteční, jenž obestřel mou duši potají? Rys velkosti můj jarní neměl den, a zbylo z něho jen, co malého, duch nesmrtelna byl mi odepřen, a nadarmo vše bylo bez něho. 23 Mně nepostačí pouhou složkou být v té pantomimě doby tajemné, co řekl jsem, moh’ jiný vyslovit, a století být mohlo beze mne. Den zítřejší víc nepoví mi snad, než co už dneškem bylo zmeškáno, má pýcha byla licha napořád, mé vítězství už předem vylháno. Má každá cesta ústí v rozcestí, můj každý vzmach se v ústup promění – mně není dána věčnost bolesti, mně byla vzata rozkoš tvoření. Můj velký klid, toť pláň je mlhavá, a v křižovatkách ztracen věřím tam jen jedné cestě, jdoucí do tmava, v klid největší – a tou si netroufám! 24