ZA RAKVÍ.

Jaroslav Kvapil

ZA RAKVÍ.
Za rakví přítele, který ztich’, plno nás kráčelo truchlících, všichni jsme cítili v chvíli té žití to prázdné a rozbité. Hrobu jsme tušili bezedno, všichni teď byli jsme za jedno, jakoby v ztrátu a tichý žal mrtvý nás navzájem smiřoval. 16 Lidský hněv trpký a zavilý usmířen zdál se být na chvíli – ale když od hrobu mnohý šel, zavilý zase byl nepřítel. Chtěl jsi mi podati ruku svou nad přísnou věčnosti záhadou? Nepodal’s, odešel’s mlčky v dál – ani já ruky ti nepodal. Znovu se v závisti neznámé zítra či pozítří utkáme, život nás povolá do boje – a co jsme cítili, marno je. Chtěl bys teď, příteli mrtvého, odpustit živému pro něho? Kterak jsme malí a zpozdilí... Masky jsme sňali jen na chvíli! 17