USMÍŘENÍ.

USMÍŘENÍ.
S knihou veršů, plnou vzácných nálad, nalil jsem si vína do své číše... Z obojího cítím teplo sálat – letní noc tak prohýřit chci tiše. Buď mi hostem, bratře nepoznaný, o němž nevím, pro koho jsi zpíval, pro koho tvé krvácely rány v melodický sladkých veršů příval. 42 Duše tvá však duši mé je blízka, neznám žiji celé žití tvoje – mně i tobě po něčem se stýská, mně i tobě mnoho ztraceno je. Vedle zticha usíná má žena se svým srdcem oddaným a měkkým, duše má je teple roztoužena – chtěl bych o tom pohovořit s někým! Nevím, kdo jsi byl a zda jsi posud, bratrství však přáno našim duším, všechen toužný, zjitřený svůj osud ve tvé knize zrcadlit se tuším. Ve tvých slokách, dávno vyzpívaných, tichý pláč mé vlastní duše chví se, v cypřiších tvých hájů zadumaných obzory mých dálek zjasňují se. A já cítím, jak má bytost celá v sladké proudy věčnosti se vpíjí, uvolněná, světu odumřelá, pohlcena kosmu harmonií. Nad pláněmi dnů mých nehostinných dočasnost se do věčnosti jasní – a již tuším tisíc duší jiných zrcadlit se ve slokách svých básní! 43