PŮLNOČNÍ.

Jaroslav Kvapil

PŮLNOČNÍ.
Jaké to ticho, jaký to klid! Pode mnou město ustalo žít, řeka jen dole hučí v tmách, kolem noc chodí po špičkách – ó chtěl bych ještě promluvit! Abych ti ani nevzrušil sen, promluvit třeba potichu jen, dobrou noc třeba jen ti dát, pošeptat ještě: „Mám tě rád!“ nad tebou spící zaplakat! 27 Anebo zapískat zoufale, líbat tvé oči ospalé, vzbudit tě ze sna, vrhnout se na zem, ze všeho, ze všeho vzbudit tě rázem, zapálit kolem celý svět, divokou bolest vykřičet! Anebo utíkat noční tiší, kde mne už nikdo neuslyší, do tmy a do prázdna ztrácet se, ztrácet, jakobych nikdy neměl se vracet, ale tam výkřikem zaburácet! Rouhat se bohu a tobě a sobě, vlastní své prokleté rouhat se době, nadarmo do tmy a do věků lkát, rozcuchán pod nebem oblačným stát, duši svou vášnivě zburcovat! Vykřičet v hlucho bolest svou, bolest svou marnou a vášnivou – ale pak uštván a vysílen vrátit se k tobě, k tobě jen, abys ty ani nezvěděla, kterak má duše zaúpěla, šťastna bys mohla znovu žít – jaké to ticho, jaký to klid! 28