HOVOR S DUŠÍ.

HOVOR S DUŠÍ.
Tak často spolu býváme teď sami a mlčky dlouhé rozhovory máme, jsme spolu léta, a přec připadá mi, že teprve se nyní poznáváme. Dřív bylo třeba mnohého se zbavit, ať konvence to, víra, ba i štěstí, než bylo možno tyto chvíle trávit a dnů svých problém žíti bez bolesti. 46 Ó kdyby bylo lze se ohlédnouti, čí kroky věrné v našich stopách spějí! Čí věrné oči naší tichou poutí nás jako hvězdy mořem provázejí! Zrak sestry tvé, ó duše má, to zbožný tvé kroky hlídá, nad propastí jdeš-li – ó zdaž by byly tyto chvíle možny, ty věrné oči kdyby s námi nešly? A čím víc spolu, duše má, jsme sami a čím víc v zázrak světa ztrácíme se, tím oddaněji mými nad stopami se bílá duše mojí ženy nese. V mé slunce věří, kráčí tiše za ním, a mlčení jí naše nezarmoutí, jak vzdalujeme se, zří s odříkáním, a je přec všude, kde chcem spočinouti. Ty se mnou mizíš v záplavy a bezdno, toť závrať smyslů, co teď zmámilo tě – a v její duši zázračné je hvězdno, svit bílých stálic, touha po dobrotě. Rci, duše moje, věčna nad hlubinou až zbavíme se dočasna a věcí, zda vaše vlny harmonicky splynou, zda s její duší pochopíš se přeci? 47