HOVOR S DUŠÍ.
Tak často spolu býváme teď sami
a mlčky dlouhé rozhovory máme,
jsme spolu léta, a přec připadá mi,
že teprve se nyní poznáváme.
Dřív bylo třeba mnohého se zbavit,
ať konvence to, víra, ba i štěstí,
než bylo možno tyto chvíle trávit
a dnů svých problém žíti bez bolesti.
46
Ó kdyby bylo lze se ohlédnouti,
čí kroky věrné v našich stopách spějí!
Čí věrné oči naší tichou poutí
nás jako hvězdy mořem provázejí!
Zrak sestry tvé, ó duše má, to zbožný
tvé kroky hlídá, nad propastí jdeš-li –
ó zdaž by byly tyto chvíle možny,
ty věrné oči kdyby s námi nešly?
A čím víc spolu, duše má, jsme sami
a čím víc v zázrak světa ztrácíme se,
tím oddaněji mými nad stopami
se bílá duše mojí ženy nese.
V mé slunce věří, kráčí tiše za ním,
a mlčení jí naše nezarmoutí,
jak vzdalujeme se, zří s odříkáním,
a je přec všude, kde chcem spočinouti.
Ty se mnou mizíš v záplavy a bezdno,
toť závrať smyslů, co teď zmámilo tě –
a v její duši zázračné je hvězdno,
svit bílých stálic, touha po dobrotě.
Rci, duše moje, věčna nad hlubinou
až zbavíme se dočasna a věcí,
zda vaše vlny harmonicky splynou,
zda s její duší pochopíš se přeci?
47