POESIE.

POESIE.
Dřív přicházela’s ke mně plna smíchu, já k vůli tobě se vším rád se smířil, mně bylo sladko v modlitbách i hříchu, a prostopášně přízní tvou jsem hýřil. Hrst plnu svěžích anemon a zvonků, proč do daleka jsi se zatoulala? Je po jaře, i léto jest už v sklonku, a bude jeseň, steskem neskonalá... [7] Teď když se vracíš, sám kdy sedám doma, jak závoj mlh by za sebou vždy táhla’s, stesk pláče dusíš zaťatýma rtoma a nikdy na mne nepromluvíš nahlas. Mé ženy náruč ovíjí mne měkká, je tepleji teď u nás, útulněji – klid mojí duše zajisté tě leká, a moje oči plakat neumějí. Vše dovedl jsem v harmonii zladit a požár mládí pravdou stlumit šedou: mé skleslé ruce dovedou jen hladit – leč objímat už tebe nedovedou. Už pro tebe byl rubáš tady ušit, zvěst čekal jsem jen, že jsi mrtva vskutku – proč přicházíš klid mužných chvil mých rušit a rozkvést ještě v pokojném mém smutku? V dnech májových, kdy vzduch byl něhou vlahý, kdy tebou ještě vášní bouřil nával, tys měla zemřít rozkošná a záhy – svět byl by s touhou tebe oplakával! Tys měla zemřít! Proč v poklid můj stálý teď navracíš se, němě žalující? Dva milenci, již sebe oklamali, tak sejdou se – a nevědí, co říci... 8