POESIE.
Dřív přicházela’s ke mně plna smíchu,
já k vůli tobě se vším rád se smířil,
mně bylo sladko v modlitbách i hříchu,
a prostopášně přízní tvou jsem hýřil.
Hrst plnu svěžích anemon a zvonků,
proč do daleka jsi se zatoulala?
Je po jaře, i léto jest už v sklonku,
a bude jeseň, steskem neskonalá...
[7]
Teď když se vracíš, sám kdy sedám doma,
jak závoj mlh by za sebou vždy táhla’s,
stesk pláče dusíš zaťatýma rtoma
a nikdy na mne nepromluvíš nahlas.
Mé ženy náruč ovíjí mne měkká,
je tepleji teď u nás, útulněji –
klid mojí duše zajisté tě leká,
a moje oči plakat neumějí.
Vše dovedl jsem v harmonii zladit
a požár mládí pravdou stlumit šedou:
mé skleslé ruce dovedou jen hladit –
leč objímat už tebe nedovedou.
Už pro tebe byl rubáš tady ušit,
zvěst čekal jsem jen, že jsi mrtva vskutku –
proč přicházíš klid mužných chvil mých rušit
a rozkvést ještě v pokojném mém smutku?
V dnech májových, kdy vzduch byl něhou vlahý,
kdy tebou ještě vášní bouřil nával,
tys měla zemřít rozkošná a záhy –
svět byl by s touhou tebe oplakával!
Tys měla zemřít! Proč v poklid můj stálý
teď navracíš se, němě žalující?
Dva milenci, již sebe oklamali,
tak sejdou se – a nevědí, co říci...
8