DŮM NA NÁBŘEŽÍ.

DŮM NA NÁBŘEŽÍ.
Zní tichá hudba z ostrovů, je pozdní letní den, v ten mlčenlivý velký dům jsem vkročil rozrušen. A dvanáct roků minulých mou duší oválo – ó jaká věčnost bezmála, ó jak to pramálo! Ten staromodní pokojík zda zas nás pohostí? Tam čekávala’s nahoře, svět mojí mladosti. 44 Vše bylo tam již uvadlé, vše mrtvo před léty, ty suché květy ve vasách, ty staré portréty, ten opuštěný nábytek, jenž nadarmo tu tlel, ten spinet v koutě pokoje, jenž sto let nezazněl. Až jednou v jarní podvečer tys víko pozdvihla, a mrtvá vůně pokoje v těch tónech zajihla. To bylo jaro na hrobech, kdy vše se zrumění, jak z mrtvých vstání znělo to, jak náhlé vzkříšení. To jakby roků bezpočet zpod plísně své se zdvih’ – to naše mladost rozkvetla v těch vůních truchlivých. A po letech a po letech v ten podvečerní čas proč táhne mne to nahoru, ten spinet slyšel zas? Zní tichá hudba z ostrovů, jdu v sladké nesnázi, a po schodišti, zdá se mi, že někdo odchází. A zdá se mi a zdá se mi, že nedojdu již zpět, že spatřím cosi drahého kol tiše odcházet. Že potkám sladkou Mladost svou, jak odtud pospíchá, že nepohlédne na mne již a jenom zavzdychá. Že potkám krásnou Mladost svou, jak v bílém rubáši ty všechny uschlé květiny nám shora odnáší. 45