VENUŠE.
GLORIOSI CORPORIS MYSTERIUM.
Ty zapřená a přece živa znovu,
ty s leskem večernice, když se stmívá,
v tvar nejkrásnější, v sloku básníkovu
buď zakleta a buď v ní věčně živa!
Když propasti své otevírá západ,
ty rozjiskřená oslňuješ zemi –
a to je vše, čím tebe mohu chápat,
že za tebou se řítím smysly všemi.
77
Že co je věčno ve tvém hmotném zjevu,
chci slavným slovem nad propastí schvátit
a bez nářku či hněvu, bez úsměvu
jak výraz věčna světu z tebe vrátit.
Noc moje krátká záhy pohltí tě,
i tvoje noc už v hloubkách lesů čeká –
leč bílá vzplaneš jindy na úsvitě
a vzejdeš jiným, svítíc do daleka.
To bude jitro nestřísněné slovy,
zas bude červen úrodný a zlatý,
my budem spát už pod slehlými rovy,
a naše jména zvukem bez podstaty.
A tehdy vzejdeš na východě skvělá
všem zbožňujícím nádheru a hmotu,
jak mysterium přeslavného těla,
jež v moji noc dnes bíle svítilo tu.
Ó pohanská má sestro vítězící,
plaň do záhrobí veškerým svým leskem,
buď naše tmání věčna zřítelnicí
v zem sešlapanou křesťanstvím a steskem!
V svět navrátí se po staletích svěží
snad i má bytost ve změněném tvaru,
a nade hroby, kde prach lidský leží,
zem bude kvésti ve svém věčném jaru.
78
A zas tě uzřím, obrozený z hmoty,
jak v dnešní večer planout nad závratí,
zas vítěziti budeš nad životy,
a zas tě budu vznícen zbožňovati!
79