ROMANCE
Doňo Inez, v noci oné,
kdy jsem vyznal na kolenou,
že mé srdce v lásce tone,
šílený a přeblažen –
doňo Inez, v oné noci,
když jsem jat byl spánku mocí,
podivný se zdál mi sen.
Zdálo se mi, doňo Inez,
že jsem umřel za své hříchy,
ďábel duši moji vynes’
z toho světa do pekla;
v žhavé páře plné záře
jako bochník u pekaře
duše má se upekla.
Ale lkání duše mojí
k nebesům až proráželo,
celé nebe slyšelo ji,
slyšely ji světice
a ty klekly k Bohu otci:
„Přispěj, Bože, ze své moci!“
řekly jemu lkajíce.
Plno slz hned nebem teklo,
změklo přísné srdce Boha,
Jakuba on poslal v peklo,
kde je nářek, pláč a kvil,
kde se rudá výheň točí
žhavější než vaše oči,
by mě nějak potěšil.
35
Svatý Jakub sestoup’ z nebe,
viděl, jak se v pekle smažím,
kterak ďábel krev mou střebe,
soucit v jeho duši pad’,
v šíleném a divém lkání:
„Moje paní, moje paní!“
když mě slyšel naříkat.
Když však zvěděl, že tu hynu
pro vás, Inez necitelná,
řek’ mi vážně: „Milý synu,
věc to sice strašlivá,
ale kdybys blahem záře
byl ved’ Inez od oltáře,
moh’s mít peklo za živa...!“
Procitl jsem náhle ze sna,
Jakubův stín jizbou táhl,
venku lkala bouře děsná,
děsná jak ten těžký sen,
Guadalquivir hučel z dáli,
větry vály, blesky plály –
a já povstal uzdraven.
Buďte sbohem, krutá Inez,
navěky už sbohem buďte,
velkou pravdu sen mi přines’,
vidím, co se mohlo stát...!
Pravdu řekl svatý Jakub –
páže, jdi a svěc mi nakup,
chci mu v chrámě děkovat!
1891
36