MOTÝLI A VOSY
Básníku, jenž kráčíš světem motýlů roj nad hlavou, unášen tím vzdušným letem, oslněn tou záplavou – rci, zda tobě nezdálo se hledícímu v jejich tlum, jediné že chytré vose líp je než těm motýlům? Zlaté slívy v slunci plají, nachem září broskví vděk, hrozny sládnou v širém kraji jako dívčí polibek; obloha se v moře mění průhledná a nádherná – kam teď dříve, do hýření neb v tu propast nezměrna? Za jara, než růže kvetly, nad život a širou zem chtěl jsi v zázrak vzduchu světlý rozletět se motýlem, fádní chtěl ses opít rosou, jež se jitrem rumění... Hochu, líp je býti vosou a s ní mlsat v jeseni 11 na ňadrech, jež dozrávají nachových jak broskví vděk, na rtících, kde touhou v taji sládne horký polibek! Je to jedno, v cukru rtíků dokončit svůj krátký let, neb jak motýl na špendlíku ve sbírkách kdes práchnivět. Ať tě chytnou žáci vtipní nebo kritik, stejný dík – ale aspoň notně štípni, než tě vhodnou na špendlík! 1895
12

ŠIBŘINKY
Princ Karneval jel do světa a smál se, smál a smál, roj hrdliček jej oblétá, jak vesel táhne v dál. Kde jindy zuřil vichrů vztek, tam bylo růží bílo, a denně plno hubiček jej ze sna probudilo. A smál se, smál, med rtíků pil, jímž vítaly jej ženy, a za měsíc si podmanil svět slastí opojený. Však jednou procit’ mrzut přec a zamyslil se v strachu: „Oh, ve středu je popelec – co potom, milá brachu?“ A zdálo se mu, sama smrt že skuhrá romanci: „Vším pokáním jsi, princi, zhrd’ – máš nyní po tanci! Já přijdu sama, bezzubá, můj hnát ti údy stočí, a černý havran vyklubá tvé unavené oči!“ „Ó smrti“, děl princ Karneval, „vím, všemocná jsi všude – ó veď mě aspoň v onu dál, kde dobře mřít se bude. 20 Já vesel žil, chci vesel mřít, až dotkneš se mých víček, ať všechen strach můj, všechen cit se změní do hubiček!“ I řekla smrt: „Znám jednu zem, ta za mořem je až, tam v divém reji veselém mne ani nepoznáš. Smích kraluje tam místo mne a do hrobu všem svítí, v té Ki-Kin-Kajdě ohromné ty šťasten můžeš mříti!“ Princ Karneval se zveselil tou zvěstí přeblažený, a smál se zas a víno pil a líbal všechny ženy. Vráz setřásl svou únavu a vesel zvolal: „Hajdy, teď chystejte mi výpravu tam do té Ki-Kin-Kajdy!“ A jeli nocí ledovou a přece za vesny, a mladou hlavou princovou se chvěly šťastné sny. A kam jen cestou přijeli, princ tázal se: „Kde najdu tu bájnou zemi veselí, tu božskou Ki-Kin-Kajdu?“ 21 A jeli světem, každá ves se k poctě prince krášlí, a jeli dál, a šťastně dnes tu Ki-Kin-Kajdu našli. A mazurky a valčíky jim toužně v ústret zněly, a jako přelud veliký byl šťastný kraj ten celý. „Zde tedy zemru,“ princ si řek’, „však tady zemru rád, zde září smích a dívčí vděk, zde sladko umírat!“ A když se smrt už blížila a vstala z růží deště, řek’: „Hrome, ty jsi spanilá – pojď, skočíme si ještě!“ 1895 22

O CELÝ SVĚT
Před lety bujaří, veselí odvážně do světa vyjeli. Když na rozcestí se loučili, postáli ještě na chvíli, řekli si: „Bratře rozmilý, ať nás svět kam chce zavane, nikdo z nás lotrem se nestane, nevzdáme my se ilusí všech, ať tak či onak světa jde běh – věrni se shledáme po letech!“ Bujaří, šťastní, veselí ve svět se porůznu rozjeli. Míjela leta, jeden mžik – z tohoto stal se poustevník, z onoho stal se loupežník, osudu svému nikdo neunik’. Po letech shledali se zas, zarudlí v tváři, zřídlý vlas, vydáni starobě na pospas – komuže za ten dlouhý čas nadšení oheň neuhas’? Řekli si: „Bratře rozmilý, vysoko příliš jsme toužili, oba jsme mnoho ztratili, ať Bohu či ďáblu jsme sloužili – 28 o příští lidstva, ďas to vem, v karty si ještě zahrajem!“ Loupežník ďábla v krutosti, poustevník Boha v lenosti vzýval a vzýval po leta – karta ať rozhodne prokletá! Ďábel si myslí: „Dohrají!“, oni však smějí se potají: o Boha v člověku hrají přec, hrají a hrají, divná věc – kéž oba prohrají nakonec! „Bratře!“ si nadále říkají, v karty si přitom šilhají, do pekla daleko nemají – poustevník však je svatým zván, loupežník sluje milostpán, a tak v tom světa údolu o lidstvo dělí se pospolu. 1900
29

KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK BABIČKU BRAL
Když si náš dědeček babičku bral, na panství bylo to kdesi, babička plakala, dědek se smál... Písničko domova, kde jsi? Dědeček, odvážný statečný hoch, babička zalitá studem – kdože to tenkráte tušiti moh’, jednou že na světě budem? Cosi jak pradávno zapadlý svět do duše mojí se dívá, dědeček mrtev už hromadu let, babička sotva je živa. Cosi jak přesladká budoucna říš do duše mé se však hlásí: na houbách tenkráte byli jsme, víš – kdo je teď na houbách asi? 1900
30

MODERNÍ POHÁDKA
Je krásná, viď, a líbezná a snivá jak dech poupěte, jak pohádková princezna všem mužům hlavy poplete. Hrad nemá sic, jenž k oblakům by nedostupnou zvedal věž, však papínek má velký dům, a ten je nedobytný též. Nuž, ty jsi rytíř, v závodech a v tančení se dobře znáš a nepomýšlíš na oddech, když dívčích srdcí dobýváš. Jdi, příteli, jak pravý rek a chutě pusť se v bitvy dým, snad obměkčí se papínek a činžák bude přece tvým! Až skácí vše tvé ruky vzmach, ó, nezapomeň ani pak, že krásné děvy v pohádkách též ukrutánský hlídá drak. Ten zkazil mnohou pohádku, žluč v jazyku má divokém – ó, nezapomeň na matku, až počneš hnáti útokem! 1893
31

KAŠTANY
V parku záhy kaštan pokvete – zda tam na rendez-vous přijdete? Růžově a bíle počne kvést, naprší nám v zlatý písek cest. Přijdete-Ii svěží, spanilá, jak jste se mi v zimě zjevila? Za vámi jsem spěchal nesmělý, kaštany tou zimou voněly. K večeři jich bylo bezmála – kterak jste je s chutí chroustala! Tolik jste mi přála úsměvů! Přijdete-li na to rendez-vous? Nežli nanovo se sejdeme, nadobro jste schroustla srdce mé. V parku záhy kaštan rozkvete – co tam, krásná, chroustat budete? Všechny naděje mé pobledly: v parku kvete kaštan nejedlý! 1900
32

STUDIE Z DIVADLA
Ze všech krásek v lóžích nejhezčí je, unylá je, zajímavě bledá, dlouhé boa nosí kolem šíje, v koutku lóže apaticky sedá. A la Henri Quatre má on vousy, doktorský naň diplom čeká příště, jeho oči sotva přivyknou si místo v lóži hledět na jeviště. Ať je drama, opera či balet, na sebe jen upírají zraky, až když potlesk k jejich sluchu zalét’, zatleskají nevědomky taky. Po aktě se sejdou v kuloáru, povědí si zdvořilých pár frází bez nadšení, bez myšlenek žáru, způsobně a velkých bez nesnází. Leta jdou, on doktorem se stane, ona bude drahá jeho žena, ve své kráse lehce nadýchané bude stále bledá, unavená. V divadle mít budou lóži svoji, pospolu kde budou sedat příště, manželství jim touhu upokojí, naučí je hledět na jeviště. 33 Uzří roby, kterak zlatem svítí, světa obraz uzří dokonalý – ale budou z toho tolik míti, jako by se na to nedívali. 1892
34

ROMANCE
Doňo Inez, v noci oné, kdy jsem vyznal na kolenou, že mé srdce v lásce tone, šílený a přeblažen – doňo Inez, v oné noci, když jsem jat byl spánku mocí, podivný se zdál mi sen. Zdálo se mi, doňo Inez, že jsem umřel za své hříchy, ďábel duši moji vynes’ z toho světa do pekla; v žhavé páře plné záře jako bochník u pekaře duše má se upekla. Ale lkání duše mojí k nebesům až proráželo, celé nebe slyšelo ji, slyšely ji světice a ty klekly k Bohu otci: „Přispěj, Bože, ze své moci!“ řekly jemu lkajíce. Plno slz hned nebem teklo, změklo přísné srdce Boha, Jakuba on poslal v peklo, kde je nářek, pláč a kvil, kde se rudá výheň točí žhavější než vaše oči, by mě nějak potěšil. 35 Svatý Jakub sestoup’ z nebe, viděl, jak se v pekle smažím, kterak ďábel krev mou střebe, soucit v jeho duši pad’, v šíleném a divém lkání: „Moje paní, moje paní!“ když mě slyšel naříkat. Když však zvěděl, že tu hynu pro vás, Inez necitelná, řek’ mi vážně: „Milý synu, věc to sice strašlivá, ale kdybys blahem záře byl ved’ Inez od oltáře, moh’s mít peklo za živa...!“ Procitl jsem náhle ze sna, Jakubův stín jizbou táhl, venku lkala bouře děsná, děsná jak ten těžký sen, Guadalquivir hučel z dáli, větry vály, blesky plály – a já povstal uzdraven. Buďte sbohem, krutá Inez, navěky už sbohem buďte, velkou pravdu sen mi přines’, vidím, co se mohlo stát...! Pravdu řekl svatý Jakub – páže, jdi a svěc mi nakup, chci mu v chrámě děkovat! 1891
36

VIŠNĚ
Zem rozkvetlým se létem pyšní a kde dřív snila poupaty, tam v sytých barvách žhavých višní vděk smyslů zraje bohatý. Vy krásná s hlubokými zraky, zda cítíte už potají, rty vaše jak ty višně taky že k polibkům teď dozrají? Svět nedotk’ se vás dosud hříšně, a smyslnost v tom nebyla, když zkvétala jste jak ty višně tak sněžná, vzdušná, spanilá. Však višně zrají, moje touho, a chvěji se, ó nebesa, co žárlivě jsem hlídal dlouho, že jiný přes noc očesá! 1900
37

ZAPADÁ MĚSÍC
Zapadá měsíc veliký, zvečera soudruh můj snivý, na mrtvé v kraji rybníky s oblohy žlutě civí. Milenci v jeho přísvitu dávno už přestali těkat, rusalky prchly s pažitu, přestali psi naň štěkat. Žáby už zmlkly v bařinách, zloději lup svůj už mají, básníci v teplých peřinách nadšení vyspávají. Krčmář už v krčmě světlo stáh’, prodajná láska je syta, ledaže někde sebevrah poslední chvíle sčítá. Na trh jdou ze vsí babice, v chladné se courají rose, stříbrné světlo měsíce zežloutlo, zhnusilo se. 1900
38

EKLOGA V ZÁŘÍ
„Nuž, staniž se! Však chcete-li, můj roztomilý příteli, a nebojíte-li se deště a rýmu-li snad nemáte, tož na rendez-vous o páté dnes naposledy přijďte ještě!“ – Ó milostivá, září je, a vesna, ta už nežije, já nevím, zda to pravda bylo, že kdysi v srdce záchvěvu jsem toužil po tom rendez-vous, že srdce, se mi pobláznilo. „Nuž, příteli, tak bývá to! Kol plno aster rozváto, jsou krásné, ale prosty vůně. Mé srdce je tou astrou též, plá svůdných barev z něho lež, však vůní touhy nezastůně.“ – Ta jeseň prchne do dálky, zas počnou kvésti fialky a voněti v své touze skryté; já zapomenu na svůj žal, vy budete však svůdná dál – a jiného si namluvíte! 1892
39

PODZIMNÍ POHÁDKA
Už na planinách stromy žloutnou, chlad cítí země v hluboku... Nic nemá zpěvák, nežli s loutnou svou mladou lásku po boku. Dech října fičí po pláni a vzduchem táhnou havrani. Ač nevědí, kam večer lehnou, přec spokojeně krajem jdou, psi ze vsi na ně nevyběhnou a lidé si jich nevšimnou. Až kdyby zpěvák hladem pad’, svět bude hocha litovat. Však mít ten zpěvák teplý kabát, svět za živa ho uštve snad, a v kapsách se mu budou hrabat, zda někde něco neukrad’. A v každé naší české vsi naň vyřítí se všichni psi. 1900
40

ANDULA
Andula šla od muziky, nadešla si nad hřbitovem, tam spal mezi nebožtíky její milý v hrobě novém. Kde se vzal tu se vzal, Andulu vám poškrábal. Potom zmizel v jámě: „Neříkej to na mě, Andulo, Andulo, neříkej to mámě!“ Andule mře duše v těle, ale mámě přec to říká... Sotva vlezla do postele, uslyšela nebožtíka. Kde se vzal tu se vzal, z daleka se ozýval. Znova zas a znova slyší jeho slova: „Andulo, Andulo, už jdu ze hřbitova!“ Andula se strachem potí, pod podušku hlavu dává, očenášem úzkost krotí, ale mrtvý nepřestává. Kde se vzal tu se vzal, hlas mu pořád přibýval. 41 Ve vsi vyjí psíci, hlas dí žalující: „Andulo, Andulo, už jsem na silnici!“ Andula si zdrávas říká, třinácti se žehná kříži, zaříkává nebožtíka, ale ten se pořád blíží. Kde se vzal tu se vzal, blíží se ahouká dál. Houká víc a více, houká do třetice: „Andulo, Andulo, už jdu do vesnice!“ Andula se domodlila, omdlévá už pod peřinou, košili si propotila, všechno páchne umrčinou... Kde se vzal tu se vzal, nebožtík se dále bral. Na zápraží cupy, cupy dupy dupy: „Andulo, Andulo, už jsem u chalupy!“ Andula už tuší, tuší, že k ní vleze pod peřinu, Andula svou hříšnou duši odevzdává Hospodinu... 42 Kde se vzal tu se vzal, nebožtík už nahlas řval: „Slyšíš, nevěrnice, teď máš po muzice, Andulo, Andulo, už jdu do sednice! Andulo, cos řekla mámě? Na hřbitov jsem všechno slyšel, nemám stání ve své jámě, já si k tobě lehnout přišel!“ Kde se vzal tu se vzal – jako by tu někdo stál! Už je tady, hele, rány Spasitele! „Andulo, Andulo, pusť mě do postele...“ 1899
43

NOVOROČNÍ
Adijé, paní Venuše plující v mraku ponurém, matička Země půjde teď s praktickým bohem Merkurem! Protože bohům antickým na světě se už nedaří, dostali z nebe výpověď, ujali se jich hvězdáři. A ti nám řekli před rokem – vtipů zlých bylo na to dost! – že prý si paní Venuše vzala rok onen na starost. Ale tak je to na světě a je to pravda prastará: někdo tu funkci převezme – a pak se o ni nestará! Slaďoučká paní Venuše, bohyně lásky spanilá, místo té lásky pozemské samou jen špatnost rodila, takže by ani Merkur sám, patron přec všechněch neřestí, zajeden krátký lidský rok nesvedl tolik neštěstí. 47 Spanilá paní Venuše, žena jsi tuze nestálá, tys nás, ó krásná patronko, po čertech loni zklamala! Dědicem tvým je Merkur bůh, o němž lze v školách slyšeti, že prý vždy v době antické provázel mrtvé v podsvětí. Ovšem byl bohem lumpů též – malá to pro něj poklona! – přemnohý hbitý defraudant vzývá jej jako patrona. Ježto však paní Venuše, jasná jak její planeta, přivedla mnoho šibalů a mnoho strastí do světa, připíjím bohu Merkuru, který teď přišel v naši zem, by se vzdal funkce šibalské a byl jen mrtvých průvodcem; aby ty všechny neřesti Venuší krásnou zplozené v letošním roce kýženém vytrhal hbitě z kořene; 48 aby byl takto fešákem, v hněvu však neznal odkladu, aby své žáky zlodějské utopil všechny do Hadu! Takový vládce důkladný na světě bude viděn rád – a pak zas, paní Venuše, přijď k nám svou láskou kralovat! 49

MASOPUSTNÍ
Zahalený do kožichu, rolničkami zvoně v dál, plný vtipu, plný smíchu přijíždí princ Karneval. Víc než zima, která mrazí, dýchá růží do líček, do daleka vesel hází plno sladkých hubiček. Zdráv buď, princi Karnevale, do daleka dále spěš, ať v té zimě nenadálé hodně žáru rozneseš! Hodně žáru do srdéčka, hodně žáru do líček, kde jen číhá lásky léčka a s ní plno hubiček. Ejhle, v jedné chvilce zrádné, než smích měkkých rtíků ztich’, co jich za vějířem padne sladkých, žhavých, opojných! Na čelo i v sněžnou šíji, na oči i do líček, až se celá duše zpíjí požárem těch hubiček. 50 Zdráv buď, princi Karnevale! Rolničkami zvone v dál spěchej dále, dále, dále, svět by celý tancoval! Zvesel nám ten lidský osud, dýchej dívkám do líček, slz kde bylo plno posud, ať je plno hubiček! 51

JOSEFSKÁ POUŤ
Jaro nám nastává, Pepinko... Mužem to říci krátce: s jarem nám nastává příjemná Pepinkám gratulace. Na jaře všechno se raduje, noci se dlouhé krátí, člověk jde vesele za město, večer se teprv vrátí. Na jaře větší jsou radosti, jak by víc bylo zlatek, na jaře, radost to největší, Pepinek všech je svátek. Josefské náměstí plní se, každý, kdo není skoupý, hezounké Pepince milerád z perníku srdce koupí. Z perníku srdce jsou přesladká, přesladkou lásku značí, ale ta láska k těm Pepinkám přece je ještě sladší. Nejsladší bude však okamžik – kéž se jen často vrací! – dá-li nám Pepinka hubičku za naši gratulaci. 52 Pepinko, děvčátko rozmilé, nic už se nezdráhejte, přijde-Ii příjemný gratulant, hubičku jemu dejte! Přijde-li se srdcem z perníku svázaným pestrou stuhou, dejte mu k první té hubičce hubičku ještě druhou. Přidá-Ii k tomu i srdce své, nesmíte se už chvěti: přidáte ke dvěma hubičkám hubičku ještě třetí. Ale s tou třetí svou hubičkou (nesmíte klopit zraky!) musíte dáti mu, Pepinko, sladké své srdce taky! Svatého Josefa, Pepinko, proto je vždycky z jara, aby zas dosáhla platnosti krásná ta pravda stará, že se vždy po zimě na jaře potichu, hezky v taji hodným a způsobným mládencům srdíčka rozdat mají. 53 Pepinko, máte-li ještě své, pranic se nezdráhejte – mládenci, který vás poprosí, srdíčko svoje dejte! 54

PRVNÍ JARNÍ NEDĚLE
Venkovan: Jak dnes ty zvony krásně zněly a jak ta hlína voněla, když zlatým jitrem rozechvělý jsem vykročil si z kostela! Mez hnědne již a v plné kráse plá všude jehněd žluť i nach, v mých polích ozim zelená se a potok bublá v olšinách. Jak bude letos? Dejž to, Pane, ať krásně tak a vesele to celé příští léto plane jak dnešní jarní neděle! Pražák: No, zaplať Pánbůh, však to trvalo, než se to jaro zase probralo a než jsem mohl svrchník vytáhnouti! Ni kalendář, ni prorok Fiala tím nehnuli, dál zima číhala, a sníh se sypal o josefské pouti. Dnes otevřem však okna po ránu a po obědě půjdem za bránu, tak neděli tu nejlíp oslavíme. 55 Ó, jak je dobře na slunci se hřát, své plíce mužem pěkně provětrat – a na Lišce se večer zastavíme! Milující: Ó, zda to tušíš, vše jak puká a jaký táhne zemí vzdech? To jako tvoje něžná ruka by voněla v těch pupenech! A slunce svítí horoucněji – ó viz jen, jak se stromy chvějí, a prudčej jásá srdce mé, že svoje jaro najdeme! Děti: První jarní neděle z pokoje nás dneska volá; vesele, ó vesele – dobře, že dnes není škola! Den nám patří celičký, večer teprv přijdem zpátky, v chrámech světí kočičky – to už brzy budou svátky! Po těch svátcích přijde máj, červen za ním přijde v skoku, duben, květen, červen – aj, prázdniny jsou za čtvrt roku! 56 Novinář: Den za dnem jde, noc za nocí, a s neštěstím se štěstí střídá, jdou úspěchy, jdou nemoci, a moje oko všechno hlídá. Zřím pukat květy, vadnout list, však v práci svou se stále halím, vždyť lidé chtějí o všem číst, a všeho musím býti dbalým. Oh, první jarní neděle! Jak asi krásně je teď venku, kde hájům květy nastele a chatám světlo na okénku! Já tuším jenom onen jas, jímž celý svět se budí ze sna, a přec i já jsem šťasten zas, že vrátila se snivá vesna. Ó vlasti má, jíž plno ran v to svaté srdce vsazeno je, jíž byl ten svět jak pustý lán – kdy navrátí se vesna tvoje? Zda přijde s láskou ve tvou zem, zda zvítězí a nezotročí? Ó, v takém jaru vítězném my rádi zavřem svoje oči! 57

VELIKONOCE
Máme tu jaro nanovo, jak už jsem kolikrát zpíval, s modravé, světlé oblohy lije se paprsků příval, cosi jak touha vzkříšení pod zemí chvěje se skrytě, v ulicích kytku fialek prodává chudobné dítě. Máme tu jarní svátky zas s pobožnou, oddanou touhou, měli jsme slavnost vzkříšení, vítězství nad zimou dlouhou, vítězství lásky, spasení, síly, jež budí se ze sna mocně jak láska odvěká, zářné jak mladičká vesna. Matičko vlasti, země má, celičká ve slunci svítíš – zdali to jaro, matičko, v hlubinách touhy své cítíš? Daleké pláně krajin tvých ve slunce hledí zas vděčně – kéž by ta slavnost vzkříšení zůstala v tobě už věčně! 58 Nad Prahou zvony zpívají, chvějí se v modravém vzduchu, co je tu znova života, co je tu mladého ruchu! Ó, jak ten Petřín modravý, Vyšehrad s dumou svou tesknou, královské, hrdé Hradčany – kterak se za rána lesknou! Venku je asi krásně teď v hlubokých přírody tajích, petrklíče kdy na lukách, sasanky pukají v hájích. Co as už ptáků v houštinách zpívá si vesele, blaze – věřte mi to však, čtenářko, z jara jsem nejraděj v Praze. A mám tu starou Prahu rád v záplavě jarního světla, jako by mladá, čiperná novým zas životem zkvetla. Staleté věže lesknou se, Vltava zhluboka šumí – věru, ta Praha matička zjara si zahýřit umí! Pro sebe plno šperků má, pro každé dítě své hračku, dostihy schystá boháčům, chudí jdou na fidlovačku. 59 A co těch jarních výletů, jenom kde trochu je místa v půvabném jejím okolí, co jich těm dětem svým chystá! Matičko Praho, hodná jsi, veselá přes všechno stáří, v staletých vráskách ulic tvých všechno zas úsměvy září. Každému ty se zalíbíš, ať už je cizí či zdejší – krásná jsi v zimě, na podzim, z jara jsi nejspanilejší! Jak jen ty zvony zpívají nad tebou v modravém vzduchu, co je tu v tobě života, co je tu mladého ruchu! Matičko zlatá, Praho má, celičká ve slunci svítíš – zdaliž to jaro, matičko, v hlubinách touhy své cítíš? Máme teď svátky nábožné, země kdy budí se ze sna, vítězství lásky odvěké, zářné jak mladičká vesna; cosi jak touha vzkříšení pod zemí chvěje se vděčně – kéž by ta slavnost vzkříšení zůstala v tobě už věčně! 60

SVATOJANSKÝM POUTNÍKŮM
Z lesů, plání, z daleka i z blízka, kde zní jazyk otců předrahý a kde jaká dědina či víska, přicházíte zase do Prahy. Z volných krajin, vše kde jarem pučí, staré Praze jdete do náručí, a ta Praha samý třpyt a jas jako děti všechny vítá vás. Vybrala se ve své slávě celé, ba, vždyť všechna zmládla bezmála, když se znova nadšeně a vřele na ty hosty vzácné chystala. Jako matka, když je svátek její, vítá děti slzu v obličeji, v radosti, jíž slova nestačí, zlíbala by všechny nejradši. A vy, děti, dobré děti věrné, jak vy stále žijete jí v snách od Šumavy dumavé a černé, od Hané, jež sní v svých rovinách, od severu, boj kde dosud šílí, od Tater, kde zahřmí každou chvíli, od Slezska, kde ani v tíží pout jazyk otců nesmí zahynout! 61 Jste zas u nás, u matičky doma, a ta ptá se vřele, hluboce s úsměvem a omládlýma rtoma, jak se máte zase po roce? Zda jste zdrávi, zda jste šťastni byli, zda dal pokoj soused zarputilý, zda nám k hanbě, cizím ke zdaru mezi bratry není nesváru? Matička je, věřte, šťastna zcela, když vás všechny vidí ve zdraví, a jak líbá vaše jasná čela, ve svém stáří hned se zotaví. Ale to ji trápívá a bolí, že tak někdy divé ve svévoli, jak by málo bylo zápasů, vjedete si sami do vlasů! V šťastný den, kdy jsme tu pohromadě, ať jen mír se v duši rozpíná, ať v tom starém tichém pražském hradě smířená se sejde rodina! Ať nás pojí jeden vzruch a síla, tichá radost z počatého díla, věrnost k vlasti s láskou dětinnou, která jest nám matkou jedinou! Přes Vltavu, hleďte, rozpíná se v staré slávě hrdý Karlův most, jako skála věkovitá zase do dna řeky nepřemožen vrost’. 62 Tisícové táhnou jeho drahou k Hradčanům, jež trůní nade Prahou a kde v hrobkách králů po léta česká sláva dříme zakleta. Buďme silni, svorni ve svém davu, nezmoženi vlastním rozkolem, starý most, jenž pne se přes Vltavu, svorné síly buď nám symbolem! Minulost on s přítomností pojí nad příboj, jenž v břehy bije dvojí, nad bouři, jež zuří dokola, příštím časům hrdě odolá. Setrvejme! Mějme srdce věrné, srdce svorné, svár v něž marně sáh’, od Šumavy dumavé a černé, od Hané, jež sní v svých rovinách, od severu, boj kde dosud šílí, od Tater, kde zahřmí každou chvíli, od Slezska, kde ani v tíži pout jazyk otců nesmí zahynout! 63

PRODANÁ NEVĚSTA
My že nejsme národ veselý? Přese všechnu starost velikou, když to nešlo jinak nikterak, dobýváme světa muzikou! Muzikou a písní národní, až se celá Vídeň zachvěla, jak jí vjel ten nápěv do nohou – tohle je přec vojna veselá! Od let táhlo z vlasti do světa plno našich muzikantských band, od let stálo v cizích čítankách, každičký Čech že je muzikant. Ale to přec nikdo netušil, až ten Čech si jednou zahude, že spíš zpěvem nežli zbraněmi nepřátelské země dobude! Jaký div, že náhle užasla upjatá ta Vídeň veliká, když se do ní místo poslanců dala naše česká muzika. Hoj, ta Vídeň, kterak v radosti, kterak v podivu se zachvěla, po česku když píseň z vesela zpívala jim slečna Veselá! 64 Zdali víš, ty český národe, kdo to v skalách vyšehradských stěn pod náhrobkem prostým z kamene spí svůj věčný, nekonečný sen? Zdali víš, ten slavík Smetana, jenž měl tolik trylků ve hrudi, že spí mrtev, hluch jak za živa, jásot tvůj že už ho nevzbudí? Byl to vítěz! Ještě po smrti, v nekonečno ztracen bez mezí, jedinou svou českou písničkou nad německým světem vítězí. Kéž by zřel ten hluchý Smetana nevěstu svou slavně vítánu, kéž by zřel, jak někdo jiný teď sebírá si po něm smetanu! Sladce spi, náš pěvce vítězný, bolestí i slávou veliký – svět, jenž národem tvým pohrdal, srdce tvého vítá slavíky. Tvému jménu věčný nesem laur, jehož dát už nelze člověku – a s tvou písní sladkou, vítěznou tvoje sláva letí do věků. 65

MATIČNÍ SLAVNOSTI
Za jazyk otců, za práva dětí, na která cizák doráží, na která šípů tisíce letí, matičko, stojíš na stráži. Za jazyk otců, za dětí práva, za každý pohled, jejž tvá láska dává, za každou ránu vniklou v tvou hruď, matičko, zdráva, zdráva nám buď! Tisíce dětí letí dnes k tobě, tisíc tě písní velebí, jistě ten jásot slyší v té době Čechové mrtví na nebi. Slyší a hledí na zemi dolů, na českou zemi, pro niž mřeli v bolu a k níž jim láska zahřála hruď – matičko, zdráva, zdráva nám buď! Žehnána budiž na časy příští, ale dnes buď jen veselá, ať se ta bitva jindy zas tříští – dnes se nás dotknout nesměla! Zanikniž nesvár ve hněvu bledém – matičku dneska na výstavu vedem, veselým tlukem chví se nám hruď – matičko, zdráva, zdráva nám buď! 66 Bylo to hezké před dvěma lety, ale dnes je to hezké zas, zase ten jásot, zase ty květy, matičko, kam jen pohlédlas. Děti tvé tančí, pohleď jen na ně, v jásotu tom však kují se ti zbraně, kuje se pancíř na tvoji hruď – matičko, zdráva, zdráva nám buď! Zemřeme tady hájíce práva, odejdem odtud s Moranou, na našich hrobech vyroste tráva – ale ty děti zůstanou! Matičko, vzrostly ze tvé už krve, šťastnější budou, my než byli prve, pancíř tvůj tvrdý sepne jim hruď – matičko, zdráva, zdráva nám buď! Za jazyk otců, za práva dětí tisíc tě písní velebí, a ten náš jásot, k nebi jenž letí, otcové slyší na nebi. Slyší a hledí na zemi dolů, cítí, že v Čechách bude méně bolů, s láskou až k tobě každá vzplá hruď – matičko, zdráva, zdráva nám buď! 67

PRÁZDNINY
Prázdniny jsou tu, prázdniny, jak se to krásně dnes spalo, cosi jak letní pohádka studentům všechněm se zdálo! Celičká jizba studenta v slunečních paprscích plála, ba i ta stará mluvnice nějak se na stole smála. V kožené vazbě smála se, jak ji ten paprsek lechtal, kdejaký těžký konjunktiv v staré se mluvnici chechtal. Ale ten mladý studentík vyskočil probuzen s lože – starost je ještě poslední, veliká starost, ó Bože! Ono se řekne, prázdniny, sladšího slova snad není, ale než budou prázdniny, dojít má na vysvědčení. Konjunktiv v staré mluvnici utichl v chechtotu rázem, paprsek přestal dovádět, svezl se nesměle na zem. 68 Ale hned v příští vteřině studentu v tváři plál rudé – nějak to šlo vždy dosavad, nějak to nadále bude! A než dnes bude poledne – latino, sama dál trap se! – ponese student eminenc vesele domů si v kapse. Užijte prázdnin, studenti, jak to jen nejlépe dá se, ať je přec trochu veselo přes léto po Čechách zase! Bylo nám také kdysi tak, pomalu dávno je tomu, když jsme tak jaře letěli ze školy na léto domů. Matička stála na prahu, otec se tvářil tak mile – kam se ty chvíle poděly, radostné mladosti chvíle! V sadě už zrálo ovoce, do tmavá rděly se třešně, a nám ty líce hořely, srdce nám bilo tak spěšně! 69 Za sadem domek sousedův ukryt byl zeleně v taji – zda nám ty třešně nejsladší stále tam ohnivě zrají? Soused měl dcerku mladičkou, a ta vám krásný zrak měla, jako ty třešně na sadě všechna se toužebně rděla. Konjunktiv spal už v mluvnici, ba i ta mluvnice spala, a jen ta dcerka sousedů smála se, smála a smála. Cosi jak letní pohádka všechněm nám přitom se zdálo, celičké žití našich snů v slunečních paprscích plálo. A vy jste přišli po nás teď v žití to mladičké, zlaté – užijte prázdnin, studenti, dokud ty prázdniny máte! 70

PÍSEŇ O ZTRACENÉ VARTĚ
Na světě se všechno ztrácí, peníze i krása s mládím, a co bylo slavné včera, starým je dnes harampádím. Nesmrtelnost, lidská sláva ztrácí se jak ozvěna – jaký div, že blízko Libně též je varta ztracená! Čtenáři, jenž na procházce zabloudíš snad jednou k Libni, rozpomeň se, cos tu četl, v zamyšlení čelo shýbni! Jistě že tě na kopečku zámeček ten přiláká, až tam uzříš na skalisku plechového vojáka. Před sto lety bylo hůře, ač nám podnes není blaze, když se mocné pruské vojsko blížilo až k samé Praze. Strašné zprávy přicházely z blízka jako z daleka, jak nám Jeřábek to líčí ve svém Synu člověka. 71 Prušáci už byli v Libni, všechny kouty obsadili, na zámečku osamělém také stráž svou postavili. Voják stál tam odhodlaně, ač měl možná strachu dost, stál tam jako k zemi přibit, věděl, co je povinnost. Ale náhle, znenadání padla ve hře karta jiná: čtenáři, víš z historie, co se stalo u Kolína! Když už bylo v Čechách nejhůř a když lidé zoufali, páni Prajzi u Kolína náhle na frak dostali. Přes pole i přes strniště, skrze vsi a lesy, skály, kudy bylo odtud nejblíž, honem domů utíkali. Hrozně snadno ztrácí hlavu, kdo je zčistajasna bit – nediv se, že zapomněli se už v Libni zastavit! Ale voják, co tam zůstal na samotě státi stráží, nevěděl, že už je dávno po slávě a po kuráži. 72 Celé vojsko utíkalo jako běsem štváno v dál, jen ten voják pod zámečkem stál a stál a stál a stál. Celé vojsko utíkalo, dosáhlo už samých hranic, a ten voják stál tam pořád, už mu z toho bylo nanic, stál tam v noci, stál tam v dešti, v slunce záři plamenné, stál a stál tam jako blázen, stál tam jako z kamene. Generál i markytánky, kmáni, frajtři, oficíři, všechno to už do Berlína splašeným svým letem míří, kanóny jim nestačily, mnohý kanón čert už vzal – jen ten voják pod zámečkem zuřivě tam stál a stál. Hleděl v dál a hleděl marně, pruské vojsko nemoh’ shlédnout, nohy se mu prohýbaly, na vartě si nesměl sednout! Prušáci už doma byli, ale on tu stál a stál, až tam v zemi samým stáním hroznou díru vyvrtal. 73 Čtenáři, ty ptáš se jistě, co se s vojákem tím stalo? Inu, naše historie o tom poví tuze málo: jisto je, že voják onen s flintou těžkou jako cent má teď v Libni pod zámečkem plechový svůj monument. Monument ten trvanlivý stále čeká, čeká, čeká, ve větru se touhou chvěje, při vichřici, jež se vzteká, ohýbá se, ale stojí vytrvale v každý čas, čeká snad, kdy páni Prajzi přitáhnou si pro něj zas... Na světě se všechno ztrácí, zmizela i pruská sláva, která kdysi Čechy naše rozdupala do krvava – Pánbůh dej, ať u nás v Čechách málo toho uloví, ať z ní zbude na památku jen ten voják plechový! Bože dejž, ta varta jejich, na níž od staletí stáli, na níž stále číhali jen, vlast by naši roztrhali, 74 ať už není nežli plechem, který málo znamená, ať ta celá snaha jejich jest jen varta ztracená! 75

KOLEDA NOVINÁŘOVA
Jesličky, perník, ořechy, jablka, strakaté zboží – ale co český novinář národu pod stromek složí? Ježíšku, celý boží den v novinách našich jsem hledal, ale těch věcí radostných letos nám prosinec nedal! Už i ten svatý Mikuláš v noviny všecek byl zašit, všelikou divnou novinou velké jal děti se strašit. Čerta měl ovšem po boku, anděla v nebi však nechal, po Čechách hodným dětičkám do punčoch nadělit spěchal. Sněhu se mnoho prášilo, čertu se prášilo z huby, v punčoše byl jen oříšek, národ si vylámal zuby. Kdyby se aspoň v Evropě něco teď kloudného dělo – ale ta celá Evropa nějak má nemocné tělo. 76 Nebožtík Hamlet řekl kdys, v Dánsku že nějak to hnije – Ježíšku, celá Evropa dánskou tu chorobu žije! Ovšem jsou v světě mudrci, v Uhrách ti poradí krátce: „Kdo se tu jako Hurban hne, pověsit dáme ho, zrádce!“ Na ten tvůj stromek vánoční, v svátek tvůj nábožný, dětský chtěli by pani Maďaři pověsit Slováky všecky. Ježíšku, všude na světě bylo to, je to i bude, že jsou tu děti boháčů, a že tu děti jsou chudé. Všude v tom světě širokém, kam jen jdeš v pouti své chvatné, najdeš tam hodných dětí dost, najdeš však leckde i špatné. A my jsme všichni chudáci, mnohým z nás těžká je rada, politické to děti jsou, i když jim šediví brada. 77 Prosím tě, božský Ježíšku, do Čech až dojdeš tím světem, pro lásku, jež tě zrodila, odpusť těm velikým dětem! 78

NA PRAHU NOVÉHO ROKU
Na prahu nového roku jaký to, Bože můj, sen! Z bouřného věčnosti toku co se to vynoří jen? Hroby a hroby a hroby, kam jen v tu dálavu zřím, poslední uvadlé zdoby urvala vichřice jim. A přec tam jaro kdys kvetlo, paprsek mládí tam plál, spalo tam slunečné světlo smějíc se po květech v dál. Hroby teď, hroby a hroby, zamlklé, ponuré tak... Odvrať se z minulé doby, v budoucno upři svůj zrak! V nadějích kvete tam vesna, v lásce tam nový cíl zkvet’, probouzí hroby ty ze sna, probouzí omládlý svět. Lásku jen, víru a naděj vraťme zas zápasům svým, v budoucnost pohleďme raděj, v niž dnes tak nadšeně zřím. 79 Nad hroby, mraky a chmuru píseň zní, slyšte ten tón: poháry vzhůru a vzhůru, půlnoční udeřil zvon. S klamem a strženou maskou minulost hleďme v hrob klást, nad hroby probuďme s láskou smířenou, svobodnou vlast! 80

POHÁDKA O NADŠENÍ
I. S výšin zázračných, kde světlo v samém božství temení, na stárnoucí zemi slétlo mladé, svěží nadšení. Ve spleť lidských křižovatek, v odpory a neštěstí mělo svatvečer a svátek čistým duším přinésti. Bože, který všechno vidí, poslal jsi je na svou zem, abys viděl svoje lidi zhrdati tvým odkazem? Tvůj svět spjat je do okovů námahy a zármutku, dán je v područ žoldákovu, v kletbu lichých předsudků, nemá pokdy nadšen býti, když tvůj eden vzat mu jest, nedovede za tmy jíti po závratné stopě hvězd, svět jest jiný, než jsi tušil oddán snění tvůrčímu – proč jsi nadšením jej vzrušil, vše když jiné vzal jsi mu? 83 2. Nadšení plaché a nevinné na křižovatce stálo, chtělo jít v krajiny hostinné – kolem však květů málo! Země je plochá a vyprahlá, zžehla ji trampot kletba, šedavým kouřem se zatáhla, nadšení nikdo nedbá: Kdyby tu stálo snad do věků s panenským tichým klidem, nebude nezbytno člověku – musí jít samo k lidem! 3. Vešlo v město mezi kupčíky, mezi baby, národ všeliký – tlačenice ta však nevšimla si jeho nepokryté, měkké krásy. Nemělo co do prodeje dát, nemělo zač také kupovat, zbytečno je zcela, ano, ano! Utíkalo odtud polekáno... 84 4. Nadšení šlo k dětem, sestrám svého věku, tušilo v těch duších souzvuk přesladký, zadýchat je chtělo kouzlem svého vděku, začarovat mládí ve své pohádky: ale ani dětem snad už přáno není, nadšení by hřálo srdce nesmělá, kantorská je suchost hnala do učení – a tam nade škamny metla visela! 5. Šlo tedy na ves. Jaro kvetlo a zahalilo země práh, a uzardělé jitřní světlo se chvělo na všech křovinách. Však podruhové na rozcestí, ti byli spjati v jařmo své, ti nezřeli, co jaro věstí, a nadšení že v klid je zve; ta jejich duše utýraná nic necítila v chvíli té, jim bodlák byl co růže planá – a obé stejně trnité. 6. Boháč rád je sice viděl po obědě – jaké blaho! – před rodinou však se styděl, a ctnost domu zakřikla ho. 85 Ve světe už užil dosti, čeho jiní nemají, nač si dělat mrzutosti – až snad jindy... Potají... 7. U šlechtice v okně jen se mihlo, vše tam bylo těžce pompézní, ale v duši šlechticově stihlo smyslnost a choutky perversní; v jeho žití vadnoucím a lichém omeškat se jen by bylo hříchem – než je mohl znectít svou dlaní, uprchlo jak přišlo znenadání... 8. Chtělos k nejmocnějším toho světa, nadšení, ó důvěřivé dítě? K stupňům trůnu přísná etiketa přes ohnuté hřbety nepustí tě! 9. Nesmíš ani do chrámů, kde prý všemu lidstvu víra k blaženému neznámu věčné brány otevírá. 86 Přišlos’ k lidem věřícím žebráků jak dítě bosé, ustrnulým světicím volností bys rouhalo se: lidstvo věrou blažené k spáse tebe třeba nemá, od chrámů tě zažene církve přísné anathema! 10. A není tebe třeba ani, kde veda chystá lidstvu lék v své samotě a zasýchání a v spoustě různých formulek. Co v tomto dusném světě hledá tvé žhavé srdce upřímné? V svých záhadách ta přísná věda si tebe ani nevšimne! 11. A nadšení šlo, cestou stále chudší, tam, kde se lidé pro vlast zemřít učí. Tam, myslilo si zneuznáno všude, že nadevše ho lidstvu třeba bude. Však pohlédlo tam s žasem na lid jiný: jen na otroky, a ne na hrdiny... 87 12. U strojů a v dílnách, kde je hlad, v hluku továren a v dusném dýmu nadšení se chtělo uschovat ke člověku ze všech nejmenšímu. Útěchou tam sladkou chtělo být, s bojem za právo kde hněv se střídá, nemělo však kam se posadit – neboť před ním přišla tam už bída. 13. A když vyšlo z jizby dělníkovy, znaveno a hořce plačící, zastavili s nevlídnými slovy posupní je biřici. Zjistilo se, všem že mátlo hlavy, ba že chtělo pobuřovat dav, pročež do želez a do šatlavy odkázal je paragraf. 14. Podivná to byla cesta! Vyvezli je ráno z města, dav se sběhl spílající: „Ke špalku a k šibenici!“ 88 A co dále, brachu milý? Byli by je popravili – ale konec jinačí je: nadšení přec podnes žije! A s ním žijí dále v strachu všichni jeho trapiči – co je nesmrtelné, brachu, ani ouřad nezničí! 15. Svět celý zavrh’ tě, ó dítě snivé, a zneuctil tě v pohrdání svém – a přece, nadšení, ty božský dive, jsi marně nesestouplo na tu zem! Byť všemi zahnáno a potupeno, jsi přece zvěstí světa lepšího, a byť i kleto bylo tvoje jméno, přec někdo je, kdo nezneuctí ho. Tvůj prorok, básník, jenž tě věčně hledá a za tebou jde v světa dál i šíř, tvé světlé kráse zahynouti nedá, byť byla vržena až pod pranýř. Sám také uštván, jako štvali tebe, a posměch světa slyše z daleka on tebe najde, jako našel sebe a v sobě věčný úděl člověka. 89 V svět zavede tě pozemských svých tišin, kde panenská se země usmívá, kam v jeho cesty s nadpozemských výšin zvěst o tvém ráji padá zářivá. Tam do samot se krása ještě vpřádá a lidský duch tam v nebe temení, zas bude jaro, zem je podnes mladá – ó zůstaň s námi, svaté nadšení! 90

LITERÁRNÍ JUBILEA
Čtenáři můj, znáš snad dosti (abych vhod byl dnešní módě, touto formou hodlám začít) zdařilých i špatných básní, zlých i dobrých básníků. Neboj se, že v době naší povedu tě pátou čtvrtí, které hrozí asanace – do Brandýsa nepojedem, do Vltavy neskočíme, ale pro tvé vyražení zajdeme si do nebe. * Bylo právě po polednách, mnozí svatí obědvali, při kávě a při novinách hověli si svatí jiní, někteří si zdřímli chvíli, ale mnozí, ubožáci, pospíchali do práce. (Neboť v nebi nemění se lidé hnedky v archanděly; svoje zvyky, plány svoje provádějí v nebi dále – ale proto nerač myslit, nebeskou tou historií že snad píši satiru!) 93 Ježto bylo pěkně venku, ač už říjen dokonával, za bránu si na procházku vyšel Hálek s Nerudou. (V závorkách je nutno dodat: oba vskutku v nebi žijí, do pekla ač horoucího vlastenečtí panpáteři posílají Nerudu. S Hálkem ovšem, s tím je jinak, za živa byl přeceňován, po smrti pak panpáteři poctivě a vlastenecky v Čechu se ho ujali.) „Co ti píší z Prahy, Hálku?“ Neruda se cestou tázal tiskna v čelo šedý širák, o Hálka se opíraje, neboť v nebi, čtenáři můj, nevodí ho posluha! „Od jara už nevím o nich,“ Hálek řekl zamyšleně, „teď tam mají práci jinou, programy své prohlubují, zakládají nové strany, pracují prý o revisi národního života.“ 94 Neruda se vesel zasmál: „Ty tu děláš politiku? Na rok čtvrtý jsem už tady, mívám někdy dlouhou chvíli – ale věř mi, starý brachu, nikdy nečtu noviny!“ „Starý brachu?“ vzdychl Hálek... „Hochu, což jsme vskutku staří? Vždyť mně pořád v duši zpívá do skoku a do písničky, jak bych posud šumět slyšel jarní zdroje Závisti!“ Neruda se usmál znova – ferina, snad věděl, proč! A tak došli do předměstí, k domkům malých živnostníků, hokynářů, zelinářů – neboť v nebi, v městě vnitřním, netrpí se kramáři. * Starý domek na nároží obílen byl nově dneska, vchod byl chvojím dekorován, nad ním prapor na stožáru, plno pěkných andělíčků tlačilo se do dveří. §96 Nad těmito barvou novou byla vkusně provedena firma: Hans Sachs, Schumacher. „Koukej, Hálku, u kolegy Hanse Sachse majstrsengra kopyta se vyrojila!“ zažertoval Neruda. Vtom už mistr na práh vyšel umytý a oholený, ruce plné telegramů, kapsy plné různých novin, blaženost mu v očích plála, hlas mu selhal pohnutím. „To jsou hosté!“ vesel zvolal vida Nerudu i Hálka. „Pěkně vítám, páni bratři, pojďte ke mně, usedněte, uslyšíte novinu!“ V síň je vedl, pokračoval: „Už jsem na to pozapomněl, ale moji drazí Němci, to je přece vděčný lid! Já vám slavím jubileum! Čtyři sta let přešlo světem, už se píší lepší kusy, než já psával u verpánku, už jsou nové školy pěvců, kdekdo dělá poesii 95 – ba sám císař Vilém II. měl prý ondy premiéru – ale Hans Sachs, zpěvák starý, dosud žije v Německu!“ Potom vytáh’ ze šuplete celou spoustu pojednání, obrázkových časopisů, podobizen, rodných domků, pomníků a ozdobených divadelních cedulí. „Tohle všechno na mou poctu“ – norimberský zpěvák pravil – „bylo letos vytištěno v širém světě německém. Také u vás v Praze, páni, na divadle bratří Němců cyklus skvělých představení je prý pro mne uchystán.“ Nemoh’ dále mluvit ani, neboť nové deputace, listonoši s spolky, cechy v jeho domek tlačily se, ba i mnohý nakladatel přišel složit poklonu. „Nu, to taky gratulujem!“ Neruda tisk’ ševci ruku, 97 Hálek tisk’ mu ruce obě: „Pane bratře, těšilo nás, užívejte ve zdraví!“ Složivše svou gratulaci vyšli zase oba pěvci z domku ševce z Norimberka, tlačenicí spěli dál... * „Poslyš, Jene,“ pravil Hálek, když už byli za předměstím, „čtyři sta let, pěkná doba – zdažpak také u nás v Čechách budou takhle vzpomínat?“ „Víš, já věřím našim lidem!“ Neruda děl zticha trochu. „Za živa jsem sice slýchal o tobě už hloupé klepy, že prý jsi mě – nu, však chápeš... Ale to jsou plané řeči – zkrátka, hochu, nestarej se, jenom nečti noviny!“ * Za večera vrátili se Neruda a Hálek v nebe, na náměstí rozešli se; Hálek zašel do kavárny, Neruda řek’: „Půjdu spát.“ * 98 Druhého dne po oběde přišel Hálek k Nerudovi. Začal o tom, začal znova o jiném zas mluvit začal, ale potom z kapsy vytáh’ sešit jakýs zelený. „Už mám také jubileum!“ řekl trochu jedovatě. Neruda se arci divil, ale Hálek pokračoval: „Víš-li pak, můj milý Jene, že jsem zde už dvacet let? Vidíš, to bys neřek’ ani! Za dvacet let v Čechách dole vše se stává zasloužilým, řezníci i pokrývači, kočébři a posluhové, vše, co má jen spolek vlastní, jubileum oslaví. A já v dobrém českém světě dvacet let už nepřekážím – toť přec musí sláva být!“ „Přečti si to!“ řekl potom podávaje Nerudovi zelený ten měsíčník. 99 Neruda sic ze zásady novin v nebi nečítává, jak už svrchu podotčeno, ale nyní neodolal, sešit přijal, sed’ a čet’...*) A když přečet’, zvedl hlavu; Hálek se naň tiše díval a pak řekl zamyšleně: „Dělají mi funus nový – inu, první nepostačil! Měl jsi včera pravdu, Jene, už jsem také starý brach!“ Neruda naň pousmál se: „To je vina otce tvého! Měl tě tatík taky poslat na řemeslo na ševcovské a pak vandrem do Německa – líp je v Němcích ševcem býti, nežli v Čechách básníkem!“ 1894
*) Nechci dělat mrzutostí, dost jich máme v politice, obsah článku zamlčuji – ipse vtip se, kdo jej psal!
100

HLASY V RYBNÍCE
Běda, odkud do rybníka cizácká ta přišla štika? Nechme ji jen volně plovat, zlu se nemá odporovat! Ať jen směle vodou plyne, co je zdrávo, nezahyne! Honem! Zažeňte ji jinam, všechny kapry pohltí nám! Poctivým se rybám líbí, přišla spasit národ rybí! V rybníku již voda hnije! Fanatismus! Utopie! Nač to malé naše hoře? Plujme za ní v širé moře! Opusťme tu vodu chudou, velryby z nás vesměs budou! Je tu jenom havěť holá, do moře nás rybstvo volá! Rodná vodo, chvěj se v hrůze, štika ta je zrádná tuze! 101 Nač ten poplach, nač tu hanu? Chceme prospět oceánu! Zanechte svých drobných křiků, svorně zničte zrádnou štiku! Marně tady ryby loví, však se časem vyhladoví! Hrůza, co to na nás chystá? Štika ta je nihilista, rybník náš jí padl v lup! Běda! Poslání: Bratře, byl to hňup! 1897 102

VPÁD BARBARŮ
Vše zjemnilo se, vkus náš choulostiví, jsme zcitlivělí a jsme přeubozí, jsme nedůtkliví, sensací jsme chtiví, a s Bohem koketují neznabozi. Už mladým pánům hořkne vůně v nose a protože se vášně na hřích zvrhly, teď lechtají se tam, kde líbalo se, všech žen jsou syti, než je v náruč strhli. Než najedli se, všeho jsou už syti, jsou hříšníky, ach, než si zahřešili, dřív zmláceni jsou, nežli byli biti, jsou přemoženi dřív, než v bojích byli... Než vzepjala se, klesla naše vlna, a za jitra se nad námi už stmělo; čas uzrál u nás, nežli rozkvet’ zplna, a v naše květy záhy napršelo. Řím v úpadku! Ó mládeži ty stará, tvým césarům už pelichají vlasy – teď nezbude než počkat na barbara, když kulturu již všecku strávila jsi! Teď nezbude ti, oběti své doby, než uleknout se příští doby v bázni, v svých paláců se zlaté zavřít koby a podřezat si strachem žíly v lázni. 103 Ó, jaká ztráta, smutek neskonalý! Z tvých žil taní vteče zas jen čistá voda a lázeň tvá se krví nezakalí – ó mládeži, ó věčná je tě škoda! 1897
104

ČUNĚ
Jak jsi pyšno, čuně, že jsi čuně posud! Pyšno na své mládí, hladké jako hádek ocásek svůj útlý kroutíš v otázku. Víš jen o svém chlívku, neznáš příští osud – inu, holobrádek od hlavy až k ocásku! Domýšlivě měníš dvoreček svůj na sad, nenávidíš tlustých, kompromisních prasat, prasnice se štítíš, jež tě měla v lůně, ó ty čuně! Takovéhle čuně viděli jsme stokrát, jak se uplatňuje, do všech koutů vráží a jak ocásek svůj vzhůru otáčí... Ale ty si myslíš, ty žes aristokrat, že tě neusmaží, že jsi čuně jinačí! Nelekáš se biče, nelekáš se rány, skutečné jsi čuně bez bázně a hany, pohrdáním prasat rypáček tvůj stůně, ó ty čuně! Neznáš kompromisů, nejsi podivínské, zakládáš si čuňat neodvislých školu, protekci ty nechceš, ani pomeje. Všechno, co je staré, všechno je ti svinské, a kdo věší dolů ocásek svůj, prase je! 107 Čuně budoucnosti, oko mé se pase na tvé dekadentní, nepoplatné kráse! Na pekáči nikdy nepoznám tvé vůně, ó ty čuně! Poslání: Počkej, Čuně! Z tebe také bude prase! 1897
108

KRÁL ŠMIDRA
Král Šmidra nemá vám pokoje a dnem i nocí se chmouří, vždyť i ten národ, tak oddaný, teď časem, běda, se bouří! Chce plést se do jeho rozkazů a radám jeho se směje, snad už se vzepře i desátkům – ó Šmidro, zle je, ach, zle je! Král Šmidra myslí si utrápen: „Kam, vášni, kam lid můj stáhlas? Vždyť myslit může si, co jen chce, jen když to neřekne nahlas! Ba, tak jsem národ svůj rozhýčkal vždy se s ním víc a víc mazle, že byť i myslil, nač myslím sám, že bych mu neměl to za zlé!“ Ó králi Šmidro, nač myslíš ty, lid prostý mysliti smí-liž? A myslit dokonce hlasitě – ó králi Šmidro, toť příliš! 1902
109

PODZIMNÍ BILANCE
Stíny se dlouží, cesta tvá se krátí, bylo ti dvacet, je ti k šedesáti. Netrhals růží, které cestou kvetly, nedbal jsi těch, kdož v cestu se ti pletli. A byly to růže plné vzácné rosy, a byli to mamlasi a utřinosi. Ó, škoda růží těch, jež uvadly, ó, škoda těch facek, jež nepadly! 1923
110

KOLEDA 1936
V jesličkách leží neuspán spasitel lidstva Kristuspán, za zvuků dud a šalmají andílkové mu zpívají, a nad synáčkem zářivá Panenka Marjá se usmívá, kterak za zvuků šalmají zvířátka na dítě dýchají, a kterak v tom zimním nečase na příchod králů čeká se. Koleda koleda Štěpáne, to tedy boží mír nastane – anebo zítra či pozítří znova se vášně rozjitří a bude zas, jak bylo tu, než králové dělali dobrotu? Těšívali nás v někdejším žalu, že nebude papežů, nebude králů – 111 Ježíšku, zdá se, že v tuto chvíli králové nějak se umoudřili, ale svět jinak zas hoří: horší všech králů jsou ti diktátoři! 112

EPITAF ŽIVÉMU J. S. M.
Opustit, kohos rád měl dřív a jenom sebe znát, takový bývals jaktěživ – teď’s horší tisíckrát! Teď otročíš, kdes útočil, a v zlostném návalu zbraň kalenou jsi namočil do vlastních výkalů. K jakému jsi to dospěl dnu, muži a básníku! Kdykoli tě teď zahlédnu, bývá mi do vzlyku a v mysli se mi vyvolá představa strašlivá, žes nepohřbená mrtvola, že hniješ za živa. 1937
113

PŘÍPITEK NOVOROČNÍ
Zvedněte poháry! Budoucna první den na troskách nadějí budiž teď pozdraven, všemi buď pozdraven v dalekou dál, pro něž zas rozkvetlou nadějí vzplál! Námi buď pozdraven, kteří tak rádi máme své mládí, jarní své mládí, jarní své záchvaty, jarní své deště, jarní své bouře, jarní svůj květ, na rtech nám nezhořkly polibky ještě, v duších nám nezhořkl celičký svět! Vysoko nad hlavou slunce své vidíme, v zemi své kořeny hluboko cítíme, planeme radostí, chceme ji žít, planeme odvahou, chceme se bít. Navzdory pochybám, které tu řádí, máme své mládí, jenom své mládí, líbat i bojovat není nám líno, svatá je láska, svatý je hněv, ještě nám nevyschlo v pohárech víno, v tepnách nám nevyschla bouřlivá krev! A my se probili mnohou už záplavou, záplavou nepřátel mocnou a zhrdavou – nové nechť úklady chystá nám čas, však my se probijem kupředu zas! 117 Smějem se šosákům, máme se rádi, máme své mládí, celé své mládí – zdrávo buď, umění! V prchavý osud směješ se sluncem na starou zem: umění, radost přec v tobě je posud, a my tě radostně vyzpívat chcem! 1897
118

HERCI FRANTOVI ŠÍPKOVI
Čtvrt století hrát jenom komedii a přitom stále býti pravdivým, že taký úkol zlomí mnohou šíji, ó kamaráde, já se nedivím! Kdo vytrval, teď věnec náleží mu, nechť ho ta sláva málo dojímá – jen tvrdý šípek přečká tuhou zimu a ještě v sněhu rudé plody má. 1892
121

PROSLOV I DOSLOV PRO LETNÍ DIVADLO NA VÝSTAVIŠTI
l. V době, jež je problém samý, radostí jež málo skýtá, vesele a s rolničkami v nový stan vás Musa vítá. Na kothurnu nepřichází, vrásek v čele nenese, rozmarně však, moji drazí, v ústrety vám směje se. Popěvkem a scénou frašnou trpký život v smích vám změní, ale věřte, prostopášnou naše Musa jistě není! Cítí-li, že smutno vůkol a že jinde stesku dost, řekne vám, že vyšší úkol ukládá jí přítomnost. Rozmarem, jenž nezarmoutí, starostí jenž tíhu tříští, chce vás hravě zaujmouti pro své větší cíle příští. Zatím smíchem co se hlásí, rozhlédne se v plný dům a snad přitom spočítá si trvalé své publikum. 122 Je vám toho málo, rcete, pro snažení umělcovo? Možná, než se nadějete, promluví k vám vážné slovo! Nežli všechen smích váš dozní a než ztichne docela, bude možná seriosní vaše Musa veselá. Nač ta hesla programová, nač ty sliby? Pravdu máte! V řízu tu se často schová lichá fráze častokráte, škrabošku svou vážně nese, bořiti chce světa řád – a pak notně vysměje se tomu, kdo chtěl sám se smát. A tak chcem jen usměvavě radostí vám duši zvlnit, podat vám, co máme právě, méně slíbit, více splnit – a když po hře různou stranou půjdeme zas v širý svět, po přátelsku na shledanou navzájem si povědět! 123 2. V promenádní toaletě, s růžemi a s parasolem vítala vás tady Musa za večerů červnových. Koketně se usmívala, hory doly slibovala, mluvila až programově o sezóně lehčích žánrů, o vážnějších cílech příštích, ba, v té její řeči smělé dával tušit mnohý pasus druhé české divadlo... Teď je chladno, po sezóně, mlha táhne po strništích, publikum nám tady křehne, Musa se nám zastudila – a já jdu se loučit s vámi v kožešiny zahalena, k pláči lehce naladěna, jdu vám říci jenom sbohem, kde jsme chtěli na shledanou navzájem si povědět. K pláči měkce naladěna jdu přec lehce, usměvavě, neboť věru nesluší se oplakávat konce toho, co dřív smíchem jásalo. 124 Utkvělo-li v duších vašich aspoň něco z toho všeho, snad i vy si zastesknete, časem na nás vzpomenete, snad se ještě usmějete – a nám jistě do vzpomínek ten váš úsměv postačí. Kde jste za léta se smáli, usmějte se naposledy, kde jste nám snad zatleskali, naposledy zatleskejte – ale kde jsme nestačili, vzpomeňte dnes, naposledy, že i v Písmě dobrá vůle, nadšení a svatá láska celé hory přenáší! A ta všechna dobrá vůle, nadšení a svatá láska – pro nás ne, však pro věc samu! – buď i s námi, zůstaň s vámi, provázej vás cestou domů, provázej vás celou zimu do příštího léta ještě, do let příštích, šťastnějších! 1898
125

DĚTSKÁ
MAMIČCE K SVÁTKU
Zdálo se mi, zdálo kránu, že se vzbudím brzičko, aby ke mně do postýlky zasvítilo sluníčko, aby ptáček na okénku zazpíval a ke mně slít’, aby přišly ze zahrádky růžičky mě ověnčit, a ty růže a ten ptáček i to boží sluníčko že mě vzbudí k tvému svátku, moje zlatá mamičko! 1919
126

DUDÁCKÁ Ignátu Herrmannovi
Bejvalo, bejvalo, pěkně se zpívalo, bejval to čas! Byli jsme junáci, můj zlatej Ignáci – co je teď z nás? Strejci jsme šediví, jinej je lid, prej bysme měli radš ve vlasech jinovač za živa shnít. Na tom našem dvoře všeljak to krákoře, ale já vím, Ignáte Herrmanne, že se to nestane údělem tvým. Dobře nám zadudals, nač se teď třást? Za to, žes měl ji rád, pozdrav tě nastokrát svobodná vlast! 12. srpna 1924
127

ZA NORSKÝ ŘÁD SVATÉHO OLAFA Paní Aše Rottové
Když král Hakon vydal zákon, podle něhož v Norsku širém jmenován jsem oficírem, užasl jsem všecek zvolav: „Co mi chce ten svatý Olaf?“, neboť z Norska posavad měl jsem jenom jízdní řád. Teď však, z Osla oslavován, stal se ze mne Čech-oslo-van – majíť za tu oslovinu opravdu jen v Oslo vinu! – a já chtě to oslavit piju jejich akvavit. Přitom říkám doma pořád, že ten řád je vlastně zlořád, a nač tenhle další kříž, když mám křížů dosti již! Hakon sic to stvrdil perem, že jsem v Norsku komandérem, ale jinak je to doma, tady Zdena komando má, a já doma zůstanu komandantem v županu. Ejhle, toť ta podobizna statečného mudrce – ale když se člověk přizná, je mu snáze u srdce: 128 v tomhle velkonočním čase kdekdo z hříchů zpovídá se, a mě tížil velký hřích, že jsem dřív to nepostih’... I když se teď mnozí Češi tím mým křížem nepotěší, nevšimnu si toho ani, a tím více těší mne, drahá, zlatá milostpaní, vaše přání upřímné. 1931
129

DO PAMÁTNÍKU Jarce Kryškové v Přerově
Světem je cesta daleká, smutku je všude dost, a potkat dobrého člověka je radost nad radost. Pánbůh ji na svět posílá jak dar svůj nemalý – u vás, má Jarko rozmilá, jsme ji teď poznali! 1940
130

POZDRAV DOKTORSKÉ DVOJICI JUDr Marii a MUDr Ottovi Kejřovým
Už se chtěli dávno brát, scházel jim však doktorát. Konečně se mohli vzít, ale zas jim scházel byt. Byt teď mají, a v něm jaksi manželskou svou začnou praksi. Jejich příští promoce bude bohdá po roce. K čemuž připomínám krátce: ta už nedá tolik práce. 1928
131

NAUČENÍ
V čas letní čeho neužijem, je ztraceno, tož carpe diem, a kde se chuti nabere, hleď také noctem carpere. To léto líná, léta letí, a náhle nutnost nastane ti vzdát výhody se veškeré in Baccho et in Venere. 1940
159

ROZJÍMANÍ NA ROK 1895
Ó roku nový, nenarozen byls plačtivé už robátko, jsi výjimečně zase zplozen a pocítíš to zakrátko! Pták, jenž tě přines’ v noční chvíli, už s fiaskem v klín věčna vlít’, a králové tři roztomilí jdou soucitně tě potěšit. Věz, drahé bébé, na ty krále že v Evropě pad’ klevet los, jsou fešáci prý atd. – no, povídá se všelicos! Sám zakusíš už ve dnech příštích tu pestrou jejich reklamu, jsou na kartách i na jevištích a nejčastěji na flámu. Svět vydrží však při všech žalech, byť vládní prst naň stokrát sáh’ ať v novinách, ať v kriminálech, ať v dvojjazyčných tabulkách! Stem zábav přesto tobě kývá a masopustem blázní již, vždyť mládež třeští odjakživa, a sám ty toho zakusíš, až lehkonohé svůdné dámy tě udolají vděkem svým, až tvoje oči tílkem zmámí a tvoji hlavu šampaňským; 163 až poznáš, jak se v luzných žertech ctnost, mládí, zdraví utrácí, jak při pitkách, jak na koncertech, kam jdou se nudit hlupáci. Ó mladý roku, tebe bude pak v nocích bláznit dívčí vděk, to bude špatných básní všude a písniček a hubiček! A ráno přijdeš s kocovinou a usneš, kam jsi sebou flák’ – však večer půjdeš s hlavou línou přec ke Glaubicům na březňák... Čert zimu vzal i maškarády, Prch’ špaček kraji dálnému, čtvrt leta pryč, je březen tady – a ty jsi pořád k ničemu. Tvé předsevzetí spláchly deště, míň peněz je a dluhů víc, jsi výjimečný pořád ještě – a činže bude za měsíc! Ó nový roku, marně chvástal se přebytečným mnohý plat, čas soudní výpovědi nastal, a ty se musíš stěhovat. Svůj kufr odvleč v potu tváři, když jiní ti ho nenesou – věř, jen ti pražští uzenáři v svých domech na tom lépe jsou! 164 Svět nezměníme lamentací – už stár je, hochu, pln je děr! – bud vesel z jara jak ti ptáci, pojď do přírody, en plein air! Sport vodou, zemí, vzduchem svistí, vzplál v šorfšicích i v národu, a v polích sedí pleneristi a opravují přírodu. Ó jinochu, tys jarem spleten! Vše nastává, vše povstává, zas budou stávky, první květen a hospodářská výstava. A v lásce vzrostlo nové listí, a rve je každý lotr, ha! Ó rendez-vous, ó randalisti! A mládež všechno promrhá! Já na svou mladost vzpomínám si, tys myslíval jen na pletky – svůj seber vak a prchni kamsi, než přijdou jejich následky! Strč v kufr plány, límec, dýmku a na ramena nohy vem, kup jízdní řád si u Vilímků neb odleť honem balonem! A vrátíš-li se, vrať se domů v ten líbezný a sladký čas, kdy zrají hrušky v stínu stromů a posvícení bývá zas. 165 Jsou muziky a tancování a koláče a husí kvil, vše ve slovanském vyšívání, jak Aleš by to nakreslil. Čas pokročil, a proto zkrátím to poučné své kázání, tys pořádně už vyrost’ zatím a svět ti zvolna odzvání. Vše dozrává už v podzim příští, ty šedivíš už potají, a vítr fičí po strništi a staré panny vzdychají. Teď jdeme už jen v pole holá, jež slunce svitem pozlatí, kde stínem zpola, sluncem zpola se nesou draci strakatí: ó, máš-li tchyni, domu hrůzu, k níž sladkým jsi jen na oko, jak draka drž ji na motúzu a pusť ji hodně vysoko! Vše pomíjí, co bylo slavno, a jeseň zemi malátní, list fíkový už zvadl dávno, teď vadne listí ostatní. Sbor básníků své pozbyl slávy, hvězd nechal, nymf i slavíků, čert věnce vzal i dobré mravy a nechal jenom kritiku. 166 (Sem patří ještě kapitola, a co v ni patří, také vím – však tiskový mě zákon volá, a já ji radši vypustím. Vždyť na Karláku slýchá Hálek zpěv ptáků v klecích po ránu – mě osud ptáka Čížka zalek’, a proto zpívat přestanu.) Ó, kde jsi, květne, v jara hříčkách jenž krášlíval jsi země kment? Teď v plískanicích, o Dušičkách se připravujem na advent. Rok nový na dědka se změnil, už do hrobu má jenom krok, a kdo se letos neoženil, ten musí počkat napřesrok. Svou lamentaci končím chudou řka u Vilímků: „Nemohu už déle básnit, svátky budou, i potřebuji zálohu!“ Ó veršotepče, strachu zanech a se svým smiř se osudem, přec živi jenom o kaštanech tu celou zimu nebudem... Je dozpívána píseň naše, i kyne úděl lákavý, vždyť jistě místo Mikuláše nás ztříská kritik z Moravy. 167 Je nedostupná jeho výška, a klaní se mu česká zem – pojď, po Ježíšku u Ježíška ten výprask nějak zapijem! 168

MÍSTOPISNÁ ROMANCE
Jarní větry křídlem mávly, parníky zas jezdí k Davli. Ještě větry neutuchly, párky se už hemží v Chuchli. Ve Stromovce, v skalách Šárky samé párky, samé párky! Větřík v stromech libě suslí, okolí už kvete Nuslí. Veselo je zase v Krči, kočáry tam cestou hrčí. Sotva nastal večer ztichlý, ujíždějí zpátky Michlí. Mnohá láska v dál se tratíc zapadla až do Kunratic. Jarní večer v noci zánik’, plný parník míjí Bráník. Bože, to mě trápí nejvíc, sám že dneska kráčím z Dejvic! 1897
169

MÁJOVÁ NOC
Kmotr Bumbal velký svátek světí, bujností div nezpych’ docela, znejmilejší paní na koštěti komínem si totiž vyjela. Nezadá dnes Bumbal pranikomu, v krčmě vede řeči nezbedné, jindy musí o deváté domů, dnes se hodlá zdržet do jedné! Šelma šenkýř sotva podiv tají mhouře v koutě oči ospalé: „Na vršcích už světla zhasínají – nepůjdete, kmotře Bumbale?“ Ale Bumbal po pivě je v ráži, rouhavě dál hovor zapřádá: „Jakože jsem dneska při kuráži, ať si mne má stará nežádá!“ „Kmotře, kmotře, ďábla nezmůžete, vyplatí se vám to nekale, jazyk se vám povážlivě plete, jděte domů, kmotře Bumbale! Slyšíte, jak venku vítr hvízdá, jak se vzteká v spleti haluzí? Divoká to jistě ječí jízda – kmotře, kmotře, už je po schůzi!“ 170 Od návrší opravdu cos letí jak by hejnem táhli havrani, znejmilejší paní na koštěti v čele hejna zpátky uhání... Nežli Bumbal uvážil vše znova a než náhle zkrotí v srdci svém, velectěná paní Bumbalová do sednice sjela komínem. Rozcuchána, žlučí všecka žlutá z půlnoční se vrací hostiny, navrací se ďáblem pominutá v útulný svůj koutek rodinný. Čarovat, toť úkol věru těžký, snazší bude lidské finale: pro muže si doskočí teď pěšky – přeubohý kmotře Bumbale! 1900
171

BALADA JAKSI NEURČITÁ
Cos chvělo vzduchem... V dálce kdesi kraj zamžen byl a plný rosy, v dál neznámé se kryly lesy a bludného šlo světem cosi. Kdos veliký šel tudy zticha a zahalil se v mraků římsy, byl záhadný jak noc, jež dýchá a pláče asi v stesku čímsi. A ona nepoznaná kráska, ta mlčící a s mdlými rysy, šla duší mou jak zhaslá láska, již procítil jsem kdesi kdysi. Noc padala, ó, vzpomínám si – kdes opožděný zpíval pták si! – že odešel jsem stranou kamsi a že mi jaksi bylo jaksi... 1898 172

PAN CYRANO
Pan Cyrano měl dlouhý nos, však také dlouhý meč, a pobodal vám leckohos, když v zlou se pustil seč. A nežli by psal ,zasláno’ – ó Bože, jaký rek! – pan z Bergeracu Cyrano radš do odpůrce sek’. Pan Cyrano se módou stal, když Rostand o něm pěl, nos jeho věky přetrval, meč, běda, zrezavěl! Svět věsí se mu na paty (čert všechnu módu vem!) a kdejaký chlap nosatý teď zve se Cyranem. Tak v daleku i široku rek proslulým se stal, ba, náš pan soused buldoku už jeho jméno dal. Ó reku, meč, jímž za živa vjels mnohým do břicha, v tvé rakvi rezav spočívá – a nos, žel, nepíchá! 1900
173

PŮLNOČNÍ
Dvanáctá hodina odbila, příšerná duchů hodina, žena už do krčmy posílá, v krčmě už světlo zhasíná. Nežli nás vyhodí za vrata, půjdeme sami, sousede! Ale ta cesta je klikatá – kdopak nás domů dovede? Neboj se, neboj, bratříčku, a měj jen hodně kuráže, máš-li už pořádnou opičku, ona ti cestu ukáže! Domů tě dovede za chvíli, na schodech tiše boty zuj – a jen si, bratříčku rozmilý, zpáteční cestu pamatuj! 1900
174

ZIMOMŘIVÉ JARO
Přilítlo jaro z daleka – jakže to zpíval kdys Hálek? – člověk se na ně načeká, nežli se navrátí z dálek! Letos když z dáli přilétlo s poupaty, slavíky, kosy, program si zcela popletlo, básníkům umrzly nosy. Kdeže jest jeho květný kment? Choulí se do sněžných vánic – už i tys, jaro, dekadent, nestojíš opravdu zanic! 1900
175

KUPLET O ZAZE A FORMANU HENČLOVI
Ideálem starých pánů byla Zaza ze šantánu, v prvním aktě, tralala, byla pannou bezmála. Před publikem roztomile svlékala se do košile, svlékla by se docela – to však v roli neměla. Způsobem tím snadno věru udělala kariéru, ale v pátém aktě až měla vlastní ekypáž. Měla pravé brilianty, hedvábí a tutti quanti – nedivte se, předrazí, že byl partér v extási. Aby z toho bylo drama, stala se z ní ctnostná dáma, vzdala se všech neřestí – to je vždycky neštěstí! Nemohlo to trvat déle, přišla o hlas, o ctitele – a pak v dobu kratinkou byla Zaza maminkou. 176 Marno plakat, marno toužit, musila jít Zaza sloužit, jak to bylo, kdož to ví: šla vám sloužit k Henčlovi. Ze Zazy se Hanka stala, v dialektu nadávala, samu sebe bezděčně našla přitom konečně. Henčl vám byl osel velký, nevěděl, že bez veselky v Paříži to chodí přec – vzal si Hanku, pitomec! Publikum, jež v lóžích bylo, ovsem se tím urazilo, pocítilo velký hnus, že je Henčl sprostý kus. Henčl, duše holubičí, oběsil se na svém biči, a ta Hanka rozmilá všechno po něm zdědila. Rmoutit se ji nenapadlo, koupila si čisté prádlo, v batistové košili byla dámou za chvíli. 177 Před publikem roztomile svléká se zas do košile – škoda, že je nesmělá, svlékla by se docela! Na odiv své vnady nese, zas už Zaza jmenuje se – z Národního, tralala, bude šantán bezmála. 1899
178

FAUST V PRAZE Maňásková komedie o čtyřech dějstvích.
Ug diwadlo czeské cnosti gest obrazem newinnosti. Nápis na starodávném divadle.
Osoby: JUDR FRANTIŠEK FAUST, divadelní habitué a přívrženec volné lásky. MARKÉTKA, ctnostná dáma od divadla. VALENTIN, nikoliv její bratr, nýbrž její muž. MEFISTÁFL, ďábel, baletní mistr a dohazovač.
Stalo se za onoho času v Praze.
I. FAUST vystoupí:
Marně sedím v kanceláři zas, klienti mi nejdou, vzal to ďas! Marně řečním, marně inseruji, s mladočechy marně koketuji, s radikály mnohé strávím chvilky, s realisty marně hraju filky. Moderní ač málokdy čtu revui, podivné se na mně známky jeví, ondy jsem v ní něco čet’, a z toho kuřích ok, ach, na mozku mám mnoho! Dělám zkrátka všechno pro reklamu, v klubech občanských své kopí lámu, moh’ by ze mne být i poslanec – klienti však nejdou, hrozná věc! 183 Ó, jak toužím ve svém srdci vzňatém populárním stát se advokátem; za tu radu beze všeho žertu zapsal bych se, ďáble, třeba čertu!
Zahřmí.
MEFISTÁFL vystoupí: Brlm! Brlm! Nač ty řeči plané? Tu mě máte – přejete si, pane?
FAUST: Kdo jsi, běda?
MEFISTÁFL: Nikdy v divadle neviděls mne mizet v propadle? Neznáš-li mne, tvá to vlastní škoda, opera jest o mně od Gounoda, vedle čehož, Fauste, věz i to, že mě složil také Boito.
FAUST: Zpozdil jsi se o sto let, ba o víc, teď je v módě Karel Kovařovic!
MEFISTÁFL: Nerozumíš tomu, ač jsi zdejší; jsouť zde u vás ještě modernější – jeden z nich, jenž přišel z daleka, teď i Dvořákovi naseká!
FAUST: O tom, prosím, řečí buď už dosti, moh’ bys míti z toho mrzutosti – rci mi raděj pravdu určitou, proč jsi poctil mě svou visitou?
MEFISTÁFL: Vím, co chceš, a neklamu se věru, pořádnou chceš dělat kariéru, vyniknout chceš také politicky, abys hodně klientů měl vždycky. Radu dám ti: dlouhých bez okolků namluv sobě od divadla holku, vynikneš tím nad ostatní muže, k novým stykům ti to dopomůže.
184 FAUST: Ale věz, že nesmí dívka ona zasloužilá býti primadona, primadony jdou teď u nás do let!
MEFISTÁFL: Má být štíhlá nebo má být molet?
FAUST: Na zimu snad molet lepší bude.
MEFISTÁFL: Pamatuj však, za mne vždy a všude, budeš potom platit – a teď již první směnku tu mi podepiš!
FAUST podpisuje.
MEFISTÁFL: Opouštím tě s nevýslovným díkem, oddaným jsem tobě služebníkem – Fauste, jdi a pěstuj volnou lásku, v druhém aktě uvidíš svou krásku.
Zmizí.
FAUST: Hola, zdá se, že mám vyhráno, vzal to čert, že čert mou směnku shrábl, do novin mu vrazím ,zasláno’, nebude-li holka konvenábl!
II. MARKÉTKA vystoupí:
Moje vnady bezpečná jsou stráž má, v Národním mě vzali do angažmá, a teď hledím všeho dosíci, abych uhájila posici, neboť ledajaká pakáž má u Národního už angažmá. Ke kritikům jsem vždy přeúslužná, patnáct set jsem švadleně své dlužna. Kdo mě spatří, lásky cítí muku, na jevišti jako slavík tluku – abych z cviku nevyšla teď, nuže, tluku doma rozmilého muže.
185 FAUST vystoupí: Milostivá, mohu-liž snad doufat?
MARKÉTKA: Kterak, pane, můžete si troufat?
FAUST: Srdce mé je těžké jako cent – milostpaní, já jsem abonent.
MARKÉTKA: Abonent jste? Ach, mé srdce plane! Dovedete hodně tleskat, pane?
FAUST: Abonent jsem, prosím, odletý, ukrutně rád dávám pugéty.
MARKÉTKA: Věru, pane, moje srdce praví, že jste muž, že karakter jste pravý.
FAUST: Do družstva jsem složil stovek pět...
MARKÉTKA: Ale pročpak neřek’ jste to hned?
FAUST: Bych moh’ z blízka vám se obdivovat, do výboru dám se kandidovat, v divadelním družstvu toho dne budu míti slovo rozhodné.
MARKÉTKA: Moje srdce vstříc vám láskou tluče, pojďte, pane, mojí do náruče! Chci vás ujistiti o čemkoli, dostanu-li každou velkou roli, a chci ve všem po vůli vám být, chcete-li mé dluhy zaplatit. Věřte, pane, těžko je teď dost uhájit si u divadla ctnost, talent můj však vyrovná se zlatu, jak čtem často v Prager Abendblattu.
FAUST: Abendblattu každý člověk věří – milostpaní, pojďme na večeři!
186 III. VALENTIN vystoupí:
Hrom a peklo! Všechno je teď manželství už nic mi nevynáší – a já přece, že jsem chytrý byl, na vejdělek jsem se oženil! Vím však, dnes jak počínat si mám: na Fausta si tady počíhám, platí-li on dluhy za Markétku, muži jejímu ať půjčí pětku! Tam jde, ajta! Tuze vesel není, snad s ní mluvil příliš o umění – ale že jsou finance mé na psu, podíváme na jeho se kapsu!
Ustoupí.
FAUST vystoupí: Markétko, ach, největší mé blaho, tvoje láska přišla mi dnes draho! Provedlas mi svoje role všecky, požitek byl věru umělecký, přepínat však jsi to neměla – pátý akt mě zmohl docela! Není všecko, jak se zdá, ach není, kapsa má je jako po vymření, sotva lezu, nohy bolí – sakra, a už nemám ani na fiakra!
VALENTIN vystoupí: Fauste, Fauste, vzpomeň na Markétku, já jsem její manžel, půjč mi pětku!
FAUST: Nemám, brachu, jsem už bez vší ceny, patnáct set jsem platil u švadleny.
VALENTIN: Fauste, Fauste, je to moje vůle, půjč mi tedy aspoň čtyři kule!
FAUST: Nemám, brachu, všechno jsem už ztratil, za jarní teď klobouky jsem platil.
187 VALENTIN: Fauste, Fauste, znova komanduji, na flám dnes tři zlaté potřebuji!
FAUST: Nemám, brachu, veliký jsi fláma, tvoje žena byla směnka samá!
VALENTIN: Fauste, Fauste, že tě příliš ctím, dvěma zlatkama se spokojím!
FAUST: Nemám, brachu, Valentine milý, v šampaňském jsme všechno probendili.
VALENTIN: Fauste, Fauste, volám naposled, aspoň zlatku dej mi na flám hned!
FAUST: Nemám, brachu, v ukrutném jsem zmatku, žena tvá mě stála víc než zlatku!
VALENTIN: Cože? Zlatku nemáš jedinou? Ženu mou jsi svedl nevinnou, štěstí mé jsi zničil v okamžiku – braň se, chlape, vytáhni svou dýku!
Tasí.
FAUST: Valentine, ukrutný jsi štvanec, pozoruji, že jsi nevzdělanec! Mefistáfl po mém boku stojí, proklám jeho pomocí hruď tvoji, odzpívám ti pěkně podle taktu, nevydržíš do pátého aktu!
VALENTIN: Nemysli si, že mě křik tvůj splete, protože to takhle napsal Goethe! Jakože jsem čestný člověk sám, jiný konec tomu udělám!
FAUST: Meč svůj raděj do pochvy hleď schovat, zlu se nemá, slyšíš, odporovat, ublížit se nemá člověku – než bych bil se, radši uteku!
VALENTIN: Chceš mi zmizet jako lstivá zmije? To by byla čistá tragedie! 188 Toť jsou přece vůbec známé věci, z tragedie krev že musí téci – ale s tebou každé řeči škoda, z nových dramat teče jenom voda!
FAUST: Nerouhej se!
VALENTIN: Bojíš se mne, hoj? Vyzývám tě, chlape, na souboj!
FAUST: Přijímám jej, muži vždy se bijí – věz však, že to udám policii, ta ti notnou o právu dá lekci, odbručíš si souboj na direkci!
VALENTIN: A já tobě svědectví dám špatné, že jsi pro divadlo samostatné!
FAUST: Urážíš mě, tohle pravda není!
VALENTIN: Do novin dej tedy prohlášení!
FAUST: Věz, že nedám!
VALENTIN: Zbabělý jsi zrádce – takhle s tebou vyrovnám se krátce!
Utne mu hlavu.
Teď se chystá podívaná jiná – se mnou ať si Kvapil nezačíná!
IV. MEFISTÁFL vystoupí:
Velectění! To je známá věc, morálka že přijde nakonec. Ale zde se podivná věc děla, tenhle kus byl nemorální zcela, a má ďábelská hruď chvěje se, že si tohle autor odnese. Nuže, místo povídání všeho jeho jménem prosím – omluvte ho, 189 že ho místo práce napadlo tohle zpropadené divadlo! Divadlo je vůbec hrozná věc, přemnohým se příliš k hlavě žene – vzácné dámy, tuto shromážděné, moji radu slyšte nakonec: dejte výhost divadelním plánům, jež jsou ošemetné lákadlo, netrpte to znejmilejším pánům, aby byli samé divadlo! Ještě méně bylo by však zdatné druhé divadlo – a samostatné! Líp to čert zná nežli kdekdo jiný, divadlem on všechny posed’ kdysi, našeptal jim všechny čertoviny – nepouštějte muže v zákulisí! A vy, páni dosud neženatí, neviňátka, mládencové zlatí, vzpomeňte si, doktor Faust co zkusil, za Markétku když tak platit musil! Viděli jste všichni na Faustovi, láska k divadlu že není žert, a čert končí výstražnými slovy: „Všechno divadlo ať vezme čert!“
1898
190

ZÁVĚRKA
když je v krčmě dopito, když je v lásce dožito, cos tě svrbí na jazyku – lahodí či pálí to? Jak je, pane obroční, po závěrce výroční? Nějak nám to hospodářství bez užitku v prázdno ční! Říká se tu u Hněvsy, každý pes je z jiné vsi – beztak je to naposledy, Hněvso Jene, ulev si! 193

MAMUT
V poušti Gobi, kde je špatná valuta, chytili si kluci na špek mamuta. Zacházeli tam s ním hrozně nelidsky, zavřeli ho s dvěma cvrčky do klícky. Aby zacvrkal, ho chtěli donutit, byli na něj sprostí, když chtěl mamutit. Není divu, že v té klícce nemálo mamutu se po mamutce stýskalo. Marně za ní z klícky natahoval krk, až sám samým hořem na cvrčka se scvrk’. Milý synu, v tomhle světe nahnutém aby čert byl mezi cvrčky mamutem! 194

STRAŠPYTEL
Jemináčku jemine, kam jsi dala kombiné? Máma je tu každou chvíli, sotva jsme se pomazlili – jemine, a ty nemáš kombiné! Co se z toho vyvine, jemine, ach jemine? Máma na nás jako vosa, a tys tady po krk bosa – jemine, honem, honem kombiné! Na dveře už někdo ťuká, ty máš tátu hromotluka, on má choutky zločinné... Že to svedeš na jiného takového makového, toho že to nemine? Jemine, já mám trpět za jiné? Zatracené kombiné! Odešli už? Zaplať pánbů! Jeminkote jemine, to jsem moh’ mít pěknou hanbu – hrom tě zapal, zlosyne! 195 Jemine, tady je to kombiné! A já blázen pod postelí propotil se hrůzou celý pro tvé oči nevinné! A ty ne? A ty ne? Jeminánku jemine! 196

ANI LABUŤ ANI LŮNA
Ag, brauk chrobák, řjkáť se mu ginak, po stu letech památku mau žwýkal, z básnjka mu zůstal genom swiňák, z daru božjho gen lidský wýkal. 197

FRAJMOUŘI
Nechoďte ulicí naší, v třináctém čísle straší! Kýž peklo brloh ten vykouří, v tom čísle, paní, jsou frajmouři! Holenku, ti jsou s peklem v spolku, každou noc mají odtamtud holku, a ta tam na žhavé rohoži s kostlivcem před nimi souloží. Vytrhne mu hnát umrčí, hanba říct, kam si ho zastrčí! Měl by to vidět, kdo nevěří: svíčkovou bábu mívají k večeři, drůbky z jednoho kaplana, mozeček jednoho děkana, a potom, pro Kristapána, uzený jazyk svatého Jana! Když se na střeše páří kocouři, to jsou, paní, ti frajmouři, a těm tam ta holka nahatá vykotí pekelná koťata. 198 Od téhle ďábelské nestydy mají krev křesťanskou pro židy – však ta židovka z druhého poschodí marně tam se žbánkem nechodí! Ale že jsou to frajmouři, ouřady oko zamouří – to víte, paní, ti pohani nahoře na hradě mají zastání! 199

DÍVČÍ POPĚVEK
Kdybych tak vyhrála, tralala, namoutě, v tuhle chvíli plno bych básníků pozvala, abysme spolu pili! Kdybych teď vyhrála, hejsasa, nic není snadnějšího, pozvu si Tomana, Halasa, Seiferta, Hořejšího. I Petra Křičku, arciže, aby se s námi napil, a snad by nedělal obtíže ani ten starý Kvapil. Básnící národ jsou veselý, písničky mívají šumné – mládenci, pijte, a chcete-li, vyspěte se dnes u mne! Byla bych podobna, mondieu, labuti nebo luně, i kdo se pořádně napije, nemusí proto být čuně. Byla bych královna, tralala – ale to básnické děcko, Nezvala, toho bych nezvala, on by mi zprasečil všecko! 200

POMLÁZKA
Na nebi smejčili, kupte si sněženky! Pánbůh je staroch, odbyl nás veteší, měla jsem spůlnoci ošklivé myšlenky – ach kdo mě ošatí, ach kdo mě potěší? Panenství moje ztratilo se někam, to bude, chlapče, hubená pomlázka, ani se nedívej, z čeho se svlékám – ach kdo mě nasytí, ach kdo mě polaská? Vy že jste chtěli dělat revoluci...? Proč jste mě, táto, vyhnali z domova! Na rohu stojím, vemte si mě, kluci – ach kdo mě ubije, ach kdo mě pochová? 201

ŘÍKANKA
Hou hou krávy jdou boží mlýny nemelou a když melou člověče zase voda neteče bude drahá mouka panímáma brouká je to ženská nekalá nevzala si nezvala je to ženská prodejná huba jako ratejna všechny lidi zdrbne poesie blbne utíkejte lidičky budou padat hniličky skoč má milá do vody až já půjdu z hospody a já malý koledníček přišel jsem k vám pro troníček a ta voda neteče co si počnem člověče kdo se nejdřív obleče čtyři žáby povleče pátého hada šestého smrada o židovském vzkříšení prej se hitler ožení na křesťanský šábes dorazí ho tábes 202 zvoní hrana nevím komu bolševici sypte domů arbesa bije besarabie sýkora vrnčí okolo trnčí 203

PANENKA
Panenko z hadrů sešitá, panenko koudelí naditá, s dřevěným vojáčkem v škatuli spíš, copak tam od něho pochytíš? Panenka v strakaté škatuli pusinku pěkně našpulí, vojáček si to libuje, vojáček na vojnu rukuje, bude to těžká obživa, v panence koudele přibývá, bude to kluk, a dojista bolševik nebo fašista, anebo, pro boží rány, holčička od Prašné brány! 204

PAKT ČTYŘ
Tři babičky usedly na lavičku, čekaly na svoji prababičku. Prababička přišla, málo vidí, slyší, na scvrklých ňadrech sněhobílé fichu. Strašidlo je ta prababička, Kašpara Hausra znala od malička. S Bonapartem se poznala, s Marií Louisou si tykala, s Metternichem se vyspala. Byrona znala co robátko, věděla, že kulhá drobátko. Goethovou byla nemanželskou ženou, France Josefa houpala na kolenou. Všechno jak by to bylo včera – teď prý si počká na Hitlera! Sebrala svoje staré kosti, škobrtá odtud rovnou do věčnosti. 205

BOEUF À LA MODE
líbezná milenko nejdražší po bohu mám panebože tebe rád nemám rád gesto netahej netahej básníka za nohu nerozhrab písek písek je město věz to že město dítě mé rozmarné v půlnočních vodách vrásky své koupá obnaž svou krásu nežli ti zestárne jahůdky prsů láska je skoupá netahej netahej básníka za nohu lahodný hříchu osude těžký umdlel jsem rozkoší dojíti nemohu na vrchol sněžky musí se pěšky 206

VLTAVA
Vltava kalná je strouha třinácti mosty žíhaná, sto věží nad ní čouhá jak ježatý hřbet satana. Vltava městem se točí unavená a pomalá, každou noc do ní skočí nějaká holka zoufalá. Těhotná, chlapcem opuštěná bloudila mokrou ulicí – Vltava je prý stříbropěnná, nalhávají si básníci. 207

HADAČ
Ať se tuze nemračí kritičtí starouši: hádej, hádej, hadači, kdo nás to pokouší? Place aux jeunes je parola, dědky vem do prádla – nediv se, že mrtvola ráda by omládla! Všechnu slávu rozdírá posmrtná kleveta, povila prý Shakespeara královna Alžběta. Honorificabili tudinitatibus Bacona s tím splichtili rebus sic stantibus. My jsme chlapci jinačí; tenhleten hlavolam dávej hádat, hadači, budoucím mrtvolám: od bývalé mrtvoly všeho se dovíte luroburocacoli sunurotacite. 208 POZNÁMKY A OBSAH
[209] POZNÁMKY
– Sokolskými Šibřinkami, největším to maškarním plesem, vrcholil se druhdy pražský masopust. – Baladu Andulu, tuto groteskní variaci Erbenových Svatebních košil, jsem napsal podle strašidelné anekdoty, kterou mi kdysi vyprávěl Fa Presto. – Verše cyklu Novinář veršoval psával jsem roku 1893 do nedělních příloh Hlasu národa, jehož jsem byl tehdy redakčním spolupracovníkem. – Pro sloky Svatojanským poutníkům použito roku 1893 několika veršů z básní Za český sever a Na obnoveném mostě Karlově, nedávno předtím napsaných a teď v knize Na sklonku října otištěných. – O Prodané nevěstě jsem si zaveršoval, když byla uvedena – rok po svém slavném vítězství na divadelní výstavě vídeňské – trvale do repertoáru německých divadel; o prvním takovém představení r. 1893 ve Vídni zpívala titulní roli, a to po česku, naše pěvkyně Národního divadla Anna Veselá. – Cyklus Pohádka o nadšení napsán byl ke kresbám Emila Holárka (1867–1919), jehož myšlenka i jednotlivé scény určily smysl a ráz těchto mých veršů. – Literární jubilea byla satirickou odezvou na příkrou studii J. S. Machara o Vítězslavu Hálkovi, od jehož smrti uplynulo v říjnu 1894 dvacet let. V touž dobu oslavovali v Německu okázale čtyřsté narozeniny ševcovského básníka Hanse Sachse. Svou satiru napsal jsem intonací a formou Macharovy Magdaleny, tehdy právě vyšlé, a některé počáteční narážky týkají se jejího obsahu. – Vpádem barbarů, dvojí persifláží Fin de siècle a konec konců i tím Čunětem hleděl jsem se vypořádat nejen s mnohou posunčinou české poesie na sklonku století, nýbrž i s neupřímností svého vlastního úpadkově artistního údobí, jehož stopy jsou v mých prvních knihách lyrických a z něhož jsem bohudík záhy vyvázl na boží vzduch. – Králem Šmidrou posmíval jsem se někdy počátkem tohoto století nějakému milostivému či nemilostivému výroku císaře pána o nás Češích. – Epitaf živému vznikl za posledních útoků J. S. Machara na osobu Masarykovu; jeho zlé projevy neskončily se bohužel ani smrtí presidenta Osvoboditele, někdejšího to nejvzácnějšího a nejmocnějšího 211 přítele Macharova. Dnes, kdy jest i Machar mrtev, de mortuo nil nisi silentium... – Franta Šípek (1850–1906), druh Vojanův, byl koncem minulého století z nejznamenitějších venkovských herců českých. – Na výstavě architektů a inženýrů r. 1898 zřízena byla divadelní budova (pozdější holešovická Uranie), kdež jsme se pokoušeli v čas úsilí o vznik druhého českého divadla najíti soubor pro jeho začátky. Koncem letního období náš pokus zanikl... – R. 1932 poctěn jsem byl norským komandérským řádem svatého Olafa; za gratulace k tomuto vyznamenání poděkoval jsem žertovně veršíky, jež tuto dochovávám. – Ignátu Herrmannovi, zakladateli a dlouholetému redaktorovi Švandy dudáka, bylo roku 1924 sedmdesát let, a tou Dudáckou jsem jej tehdy pozdravil. – Těch dvacet desetiverší, nazvaných teď Úšklebky z domova, psal jsem v ráži svých dvaceti let, a jen jejích epilog je z doby hodně pozdější. Ty veršíčky jsou jen zlomkem většího cyklu, jehož některá čísla, byť kdysi tištěná, pro jejich mladickou nehoráznost nadobro zamlčuji. – Smetanův Dalibor neměl roku 1900 v Petrohradě úspěch, z čehož veliké rozčarování u našich tehdejších slavjanofilů. – Na sklonku mého života poctila mě koncem roku 1945 Karlova universita čestným doktorátem filosofie. – Rozjímání na rok 1895 bylo napsáno do Vilímkova Humoristického kalendáře k obrázkům Viktora Olivy a Karla Štapfra, jejichž nápady určovaly obsah i ráz těchto veršíků. Na vysvětlenou připomínám, že rok 1895 se počal v čas výjimečného stavu, uvaleného na nás rakouskou vládou v září roku 1893; vtip o třech fešáckých králích týkal se především pověstného srbského Milana Obrenoviče; narážka na ptáka čížka týkala se předáka Omladiny Antonína Čížka zatčeného o vánocích r. 1893 pro domnělou spoluvinu na zavraždění konfidenta Mrvy a pak osvobozeného (Čížek uvězněn byl u trestního soudu na Karlově náměstí, před nímž je pomník Vítězslava Hálka). Závěrem veršování byla jizlivost o „moravské kritice“: v čas bojů o Hálka, vzbuzených útočným článkem Macharovým roku 1894 – viz i moje Literární jubilea v této Knize – bylo hlučno mezi pražským ústředím spisovatelským a novými hesly utábořenými tehdy v brněnských Literárních listech; plzeňská pivnice U Ježíška, jíž vzpomenuto závěrem veršování, 212 hostívala před lety Jana Nerudu s jeho společností, a tím je nám podnes památná. – Francouzská komedie Zaza od Bertona a Simona i Hauptmannův Forman Henčl hrály se roku 1899 skoro současně na Národním divadle s různým úspěchem. – Ze spousty svých pohlednicových pozdravů a hříček vybírám tuto jenom několik z mnoha těch, jež se dochovaly, a nerad bych, aby byly ceněny jinak než rozmar těch chvil, jež jsem porůznu doma i v cizině strávil. Jejich důvěrnostem byly by všechny vysvětlivky jenom na obtíž, a leda k pohlednici z Verony připomínám, že jsem ji tam napsal záhy po Hilarově režii Romea a Julie, proti jejíž silácké koncepci a nechutným jazykovým vsuvkám měl jsem zásadní námitky. – Grotesku Faust v Praze, napsanou pro soukromou zábavu roku 1898 po jakési choulostivé aféře v pražské společnosti – byla to i doba velikého zájmu a z něho plynoucích půtek o zřízení druhého divadla pražského – otiskuji po letech bez některých časových anebo příliš důvěrných narážek, jimiž její tehdejší text oplýval. – Závěrem této knihy a svých knih vůbec přiznávám se zplna i k té Černé vysílačce, jíž jsem r. 1936 – jmenovala se tehdy Třináctka, já pak Jan Hněvsa – hleděl poškádlit a znepokojit několik svých přátel a literárních zvídavců: dnes odhaluji poslední svůj pseudonym do všech důsledků, při čemž k čtyřverší Ani labuť ani lůna podotýkám, že jsem je napsal v tu dobu, kdy jsme vzpomínali na K. H. Máchu o stém výročí jeho úmrtí, a kdy se vyskytl od Vladimíra Brouka za spolupráce Vítězslava Nezvala o drahém básníku spisek tuze nechutný – však jsem si to tehdy vyřídil s Nezvalem samým, jinak poetou jistě z boží milosti, a to básničkou Dívčí popěvek, kterou ani dnes nezatajuji. A nakonec: koho to zajímá, ať hledá v závěrečném dvojverší básničky Hadač náznak o původci té Černé vysílačky, jenž se zatím sám ke všemu přiznal...
213 OBSAH
Úvodem7
ÚSMĚVY A ÚSMĚŠKY: Motýli a vosy11 Písničky I.–6.13 Šibřinky20 Popelec I.–3.23 O celý svět28 Když si náš dědeček babičku bral30 Moderní pohádka31 Kaštany32 Studie z divadla33 Romance35 Višně37 Zapadá měsíc38 Ekloga v září39 Podzimní pohádka40 Andula41
NOVINÁŘ VERŠOVAL: Novoroční47 Masopustní50 Josefská pouť52 První jarní neděle55 Velikonoce58 Svatojanským poutníkům61 Prodaná nevěsta64 Matiční slavnosti66 Prázdniny68 Píseň o ztracené vartě71 Koleda novinářova76 Na prahu nového roku79
POHÁDKA O NADŠENÍ doprovodem ke kresbám Emila Holárka l.–15.83
Z VOSÍHO HNÍZDA: Literární jubilea93 Hlasy v rybníce101 Vpád barbarů103 Fin de siècle I.– 2.105 Čuně107 Král Šmidra109 Podzimní bilance110 Koleda 1936111 Epitaf živému113
PŘÍPITKY A POZDRAVY: Přípitek novoroční117 In vino veritas I.–5.119 Herci Frantovi Šípkovi121 Proslov i doslov pro letní divadlo na výstavišti122 Dětská mamičce k svátku126 Dudácká127 Za norský řád svatého Olafa128 Do památníku130 Pozdrav doktorské dvojici131 Dvěma přátelům padesátníkům I.–2.132 Dva pozdravy Jiřímu Zhorovi I.–2.136
ZEMĚŽLUČ: Úšklebky z domova I.–20.139 Šňupky149 Divadelní bonbony155 Pijácké průpovídky158 Naučení159
VŠELICOS: Rozjímání na rok 1895163 Místopisná romance169
[215] Májová noc170 Balada jaksi neurčitá172 Pan Cyrano173 Půlnoční174 Zimomřivé jaro175 Kuplet o Zaze a formanu Henčlovi176 Několik pohlednic179 Faust v Praze183
ČERNÁ VYSÍLAČKA: Závěrka193 Mamut194 Strašpytel195 Ani labuť ani lůna197 Frajmouři198 Dívčí popěvek200 Pomlázka201 Říkanka202 Panenka204 Pakt čtyř205 Boeuf à la mode206 Vltava207 Hadač208
Poznámky211
[216] JAROSLAV KVAPIL MOTÝLI A VOSY Verše hravé, dravé i pošetilé
Frontispice nakreslil Dr J. Bidlo. Knižně vypravil Method Kaláb. Písmem Baskerville vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze. Vydal Dr Václav Tomsa v Praze roku 1946.
E: pk; 2004 [218]