ROZJÍMANÍ NA ROK 1895

ROZJÍMANÍ NA ROK 1895
Ó roku nový, nenarozen byls plačtivé už robátko, jsi výjimečně zase zplozen a pocítíš to zakrátko! Pták, jenž tě přines’ v noční chvíli, už s fiaskem v klín věčna vlít’, a králové tři roztomilí jdou soucitně tě potěšit. Věz, drahé bébé, na ty krále že v Evropě pad’ klevet los, jsou fešáci prý atd. – no, povídá se všelicos! Sám zakusíš už ve dnech příštích tu pestrou jejich reklamu, jsou na kartách i na jevištích a nejčastěji na flámu. Svět vydrží však při všech žalech, byť vládní prst naň stokrát sáh’ ať v novinách, ať v kriminálech, ať v dvojjazyčných tabulkách! Stem zábav přesto tobě kývá a masopustem blázní již, vždyť mládež třeští odjakživa, a sám ty toho zakusíš, až lehkonohé svůdné dámy tě udolají vděkem svým, až tvoje oči tílkem zmámí a tvoji hlavu šampaňským; 163 až poznáš, jak se v luzných žertech ctnost, mládí, zdraví utrácí, jak při pitkách, jak na koncertech, kam jdou se nudit hlupáci. Ó mladý roku, tebe bude pak v nocích bláznit dívčí vděk, to bude špatných básní všude a písniček a hubiček! A ráno přijdeš s kocovinou a usneš, kam jsi sebou flák’ – však večer půjdeš s hlavou línou přec ke Glaubicům na březňák... Čert zimu vzal i maškarády, Prch’ špaček kraji dálnému, čtvrt leta pryč, je březen tady – a ty jsi pořád k ničemu. Tvé předsevzetí spláchly deště, míň peněz je a dluhů víc, jsi výjimečný pořád ještě – a činže bude za měsíc! Ó nový roku, marně chvástal se přebytečným mnohý plat, čas soudní výpovědi nastal, a ty se musíš stěhovat. Svůj kufr odvleč v potu tváři, když jiní ti ho nenesou – věř, jen ti pražští uzenáři v svých domech na tom lépe jsou! 164 Svět nezměníme lamentací – už stár je, hochu, pln je děr! – bud vesel z jara jak ti ptáci, pojď do přírody, en plein air! Sport vodou, zemí, vzduchem svistí, vzplál v šorfšicích i v národu, a v polích sedí pleneristi a opravují přírodu. Ó jinochu, tys jarem spleten! Vše nastává, vše povstává, zas budou stávky, první květen a hospodářská výstava. A v lásce vzrostlo nové listí, a rve je každý lotr, ha! Ó rendez-vous, ó randalisti! A mládež všechno promrhá! Já na svou mladost vzpomínám si, tys myslíval jen na pletky – svůj seber vak a prchni kamsi, než přijdou jejich následky! Strč v kufr plány, límec, dýmku a na ramena nohy vem, kup jízdní řád si u Vilímků neb odleť honem balonem! A vrátíš-li se, vrať se domů v ten líbezný a sladký čas, kdy zrají hrušky v stínu stromů a posvícení bývá zas. 165 Jsou muziky a tancování a koláče a husí kvil, vše ve slovanském vyšívání, jak Aleš by to nakreslil. Čas pokročil, a proto zkrátím to poučné své kázání, tys pořádně už vyrost’ zatím a svět ti zvolna odzvání. Vše dozrává už v podzim příští, ty šedivíš už potají, a vítr fičí po strništi a staré panny vzdychají. Teď jdeme už jen v pole holá, jež slunce svitem pozlatí, kde stínem zpola, sluncem zpola se nesou draci strakatí: ó, máš-li tchyni, domu hrůzu, k níž sladkým jsi jen na oko, jak draka drž ji na motúzu a pusť ji hodně vysoko! Vše pomíjí, co bylo slavno, a jeseň zemi malátní, list fíkový už zvadl dávno, teď vadne listí ostatní. Sbor básníků své pozbyl slávy, hvězd nechal, nymf i slavíků, čert věnce vzal i dobré mravy a nechal jenom kritiku. 166 (Sem patří ještě kapitola, a co v ni patří, také vím – však tiskový mě zákon volá, a já ji radši vypustím. Vždyť na Karláku slýchá Hálek zpěv ptáků v klecích po ránu – mě osud ptáka Čížka zalek’, a proto zpívat přestanu.) Ó, kde jsi, květne, v jara hříčkách jenž krášlíval jsi země kment? Teď v plískanicích, o Dušičkách se připravujem na advent. Rok nový na dědka se změnil, už do hrobu má jenom krok, a kdo se letos neoženil, ten musí počkat napřesrok. Svou lamentaci končím chudou řka u Vilímků: „Nemohu už déle básnit, svátky budou, i potřebuji zálohu!“ Ó veršotepče, strachu zanech a se svým smiř se osudem, přec živi jenom o kaštanech tu celou zimu nebudem... Je dozpívána píseň naše, i kyne úděl lákavý, vždyť jistě místo Mikuláše nás ztříská kritik z Moravy. 167 Je nedostupná jeho výška, a klaní se mu česká zem – pojď, po Ježíšku u Ježíška ten výprask nějak zapijem! 168