LITERÁRNÍ JUBILEA

LITERÁRNÍ JUBILEA
Čtenáři můj, znáš snad dosti (abych vhod byl dnešní módě, touto formou hodlám začít) zdařilých i špatných básní, zlých i dobrých básníků. Neboj se, že v době naší povedu tě pátou čtvrtí, které hrozí asanace – do Brandýsa nepojedem, do Vltavy neskočíme, ale pro tvé vyražení zajdeme si do nebe. * Bylo právě po polednách, mnozí svatí obědvali, při kávě a při novinách hověli si svatí jiní, někteří si zdřímli chvíli, ale mnozí, ubožáci, pospíchali do práce. (Neboť v nebi nemění se lidé hnedky v archanděly; svoje zvyky, plány svoje provádějí v nebi dále – ale proto nerač myslit, nebeskou tou historií že snad píši satiru!) 93 Ježto bylo pěkně venku, ač už říjen dokonával, za bránu si na procházku vyšel Hálek s Nerudou. (V závorkách je nutno dodat: oba vskutku v nebi žijí, do pekla ač horoucího vlastenečtí panpáteři posílají Nerudu. S Hálkem ovšem, s tím je jinak, za živa byl přeceňován, po smrti pak panpáteři poctivě a vlastenecky v Čechu se ho ujali.) „Co ti píší z Prahy, Hálku?“ Neruda se cestou tázal tiskna v čelo šedý širák, o Hálka se opíraje, neboť v nebi, čtenáři můj, nevodí ho posluha! „Od jara už nevím o nich,“ Hálek řekl zamyšleně, „teď tam mají práci jinou, programy své prohlubují, zakládají nové strany, pracují prý o revisi národního života.“ 94 Neruda se vesel zasmál: „Ty tu děláš politiku? Na rok čtvrtý jsem už tady, mívám někdy dlouhou chvíli – ale věř mi, starý brachu, nikdy nečtu noviny!“ „Starý brachu?“ vzdychl Hálek... „Hochu, což jsme vskutku staří? Vždyť mně pořád v duši zpívá do skoku a do písničky, jak bych posud šumět slyšel jarní zdroje Závisti!“ Neruda se usmál znova – ferina, snad věděl, proč! A tak došli do předměstí, k domkům malých živnostníků, hokynářů, zelinářů – neboť v nebi, v městě vnitřním, netrpí se kramáři. * Starý domek na nároží obílen byl nově dneska, vchod byl chvojím dekorován, nad ním prapor na stožáru, plno pěkných andělíčků tlačilo se do dveří. §96 Nad těmito barvou novou byla vkusně provedena firma: Hans Sachs, Schumacher. „Koukej, Hálku, u kolegy Hanse Sachse majstrsengra kopyta se vyrojila!“ zažertoval Neruda. Vtom už mistr na práh vyšel umytý a oholený, ruce plné telegramů, kapsy plné různých novin, blaženost mu v očích plála, hlas mu selhal pohnutím. „To jsou hosté!“ vesel zvolal vida Nerudu i Hálka. „Pěkně vítám, páni bratři, pojďte ke mně, usedněte, uslyšíte novinu!“ V síň je vedl, pokračoval: „Už jsem na to pozapomněl, ale moji drazí Němci, to je přece vděčný lid! Já vám slavím jubileum! Čtyři sta let přešlo světem, už se píší lepší kusy, než já psával u verpánku, už jsou nové školy pěvců, kdekdo dělá poesii 95 – ba sám císař Vilém II. měl prý ondy premiéru – ale Hans Sachs, zpěvák starý, dosud žije v Německu!“ Potom vytáh’ ze šuplete celou spoustu pojednání, obrázkových časopisů, podobizen, rodných domků, pomníků a ozdobených divadelních cedulí. „Tohle všechno na mou poctu“ – norimberský zpěvák pravil – „bylo letos vytištěno v širém světě německém. Také u vás v Praze, páni, na divadle bratří Němců cyklus skvělých představení je prý pro mne uchystán.“ Nemoh’ dále mluvit ani, neboť nové deputace, listonoši s spolky, cechy v jeho domek tlačily se, ba i mnohý nakladatel přišel složit poklonu. „Nu, to taky gratulujem!“ Neruda tisk’ ševci ruku, 97 Hálek tisk’ mu ruce obě: „Pane bratře, těšilo nás, užívejte ve zdraví!“ Složivše svou gratulaci vyšli zase oba pěvci z domku ševce z Norimberka, tlačenicí spěli dál... * „Poslyš, Jene,“ pravil Hálek, když už byli za předměstím, „čtyři sta let, pěkná doba – zdažpak také u nás v Čechách budou takhle vzpomínat?“ „Víš, já věřím našim lidem!“ Neruda děl zticha trochu. „Za živa jsem sice slýchal o tobě už hloupé klepy, že prý jsi mě – nu, však chápeš... Ale to jsou plané řeči – zkrátka, hochu, nestarej se, jenom nečti noviny!“ * Za večera vrátili se Neruda a Hálek v nebe, na náměstí rozešli se; Hálek zašel do kavárny, Neruda řek’: „Půjdu spát.“ * 98 Druhého dne po oběde přišel Hálek k Nerudovi. Začal o tom, začal znova o jiném zas mluvit začal, ale potom z kapsy vytáh’ sešit jakýs zelený. „Už mám také jubileum!“ řekl trochu jedovatě. Neruda se arci divil, ale Hálek pokračoval: „Víš-li pak, můj milý Jene, že jsem zde už dvacet let? Vidíš, to bys neřek’ ani! Za dvacet let v Čechách dole vše se stává zasloužilým, řezníci i pokrývači, kočébři a posluhové, vše, co má jen spolek vlastní, jubileum oslaví. A já v dobrém českém světě dvacet let už nepřekážím – toť přec musí sláva být!“ „Přečti si to!“ řekl potom podávaje Nerudovi zelený ten měsíčník. 99 Neruda sic ze zásady novin v nebi nečítává, jak už svrchu podotčeno, ale nyní neodolal, sešit přijal, sed’ a čet’...*) A když přečet’, zvedl hlavu; Hálek se naň tiše díval a pak řekl zamyšleně: „Dělají mi funus nový – inu, první nepostačil! Měl jsi včera pravdu, Jene, už jsem také starý brach!“ Neruda naň pousmál se: „To je vina otce tvého! Měl tě tatík taky poslat na řemeslo na ševcovské a pak vandrem do Německa – líp je v Němcích ševcem býti, nežli v Čechách básníkem!“ 1894
*) Nechci dělat mrzutostí, dost jich máme v politice, obsah článku zamlčuji – ipse vtip se, kdo jej psal!
100